Slezsko a slezané

Slezsko – aneb „vlast nelze ukrást“!

Do roku 1918 Rakouské Slezsko, potom České Slezsko. V letech 1918 – 1945 také jako Sudetské Slezsko.

Mylně a hanlivě se uvádí jako

„Zemně moravskoslezská“  – Severomoravský kraj – „Moravskoslezský kraj – „Moravské Slezsko“ – „Moravskoslezsko“ –  „Severní Morava“  – moravsko-rakouské Slezsko, nebo dokonce jako celek – „Morava“.

Stále se matou a mění historické slezské oblasti – kraje – obce. Cíleně se uvádí a matou, Slezane, že ty nebo ony oblasti jsou v olomouckém či moravskoslezském, anebo jiném kraji či oblasti – vůbec to není podstatné! Podstatné jsou pro Slezany horstva Sudet a povodí Odry, tj. Slezsko; a toto naše Slezsko je pořad na stejném místě!

Kudy vedla zemská hranice mezi Bohemii, Moravskou markou a Slezskem? Velice těžká otázka, ale i do této části historie se dá s nějakou toleranci + - nějaký ten metr nahlédnout. Je zřejmé, že do nástupu Habsburků na trůn, ke Slezsku naleželo okolí Varnsdorfu, Rumburku, Frýdlantsko, Broumovsko atd.! Na Moravě se tzv. hraniční bod nachází někde v prostoru tzv. moravského (pro Slezana záhadného) města – Moravské Třebové; Svitav. Slezská zemská hranice následně pokračovala k hraničnímu městu Olomouci, odtud směrem k Helfštynu (slezskému hradu), hraničnímu městu Hranicím na Moravě, Valašskému Meziříčí – Vsetín (?), a následně k Horním Uhrům – Slovensku. Po dlouhodobém badání, jsem se přiklonil k tezi, že i za vlády Habsburků byla Slezsku zemská hranice garantovaná, ale tzv. slovanský živel (obzvláště polský) v některých oblastech utvořil mylnou národnostní geografickou mapu. Prvotním a vážným pokusem jak ukrást Slezsko využila Masarykova republika a následně Slezsko zmoravyzováli i komunisti.

Horské pásmo Sudety, pojmenování pochází z doby starší než 2000 let a k jeho politizaci dochází až od druhé poloviny 19. století. Název Sudety se odedávna používal pro pojmenování horské soustavy sahající od Jizerských hor po Jeseníky. Toto označení je dodnes používáno celosvětově a je na německých, rakouských a polských mapách, ne však v Česku.

Opodstatněné je povodí řeky Odry a sudetské horstvo, od pramene potůčků po řeky vtékajících se do řeky Odry – tj. všechny přítoky, toto bývalo Rakouské (České  nebo Polské) Slezsko. Je to vlast Slezanů a nelze ji ukrást, dokud jsou v ní Slezané!

V roce 1163 obdrželi Slezsko potomci vyhnaného polského (krále) knížete Vladislava II. (Vyhnance), ke kterému patřilo i Těšínsko. Synové Vladislava II. obdrželi Slezsko jako úděl. Od tohoto roku se začalo Slezsko ubírat svými cestami, až se úplně odloučilo od Polska. … 

Odra a celé povodí označuje (od pradávna) území Slezska!

Hlavním městem Slezska byla a i dnes je Wroclaw – Vratislav – Breslau; v průběhu staletí neslo město tyto tři názvy a všechny jsou správná, zrovna tak název země – „Schlesien“, „Słońsk“, „Slezsko“. Pozoruhodnou a vzácnou evropskou unikátnosti je: že probíhá naprostá vzájemná shoda, láska, tolerance mezi Slezany (tzv.) českými, polskými, německými a že není zaznamenána ani ta nejmenší národnostní nadřazující rivalita.

 „Opava“ je historickým hlavním městem (Rakouského, Českého) Slezska.

Německé Slezsko a národností. Většinovou vrstvou obyvatel Slezska tvořili Němci a byli zastoupení ve všech oblastech. Wassrpoloci – (Němci, Poláci a Němci) přebývají v oblasti Ostravska a Jičínska, a Poláci na Těšínsku. Zajímavostí je, že z řad Wassrpoláků se uměle a nepřirozeně formují Laši a Moravci.?

Nejvyšší horou od pradávna „Praděd – Altvater – Vaterberg.“ Praděd – 1491 m. 

Praděd nebyl a ani nikdy nebude nejvyšší horou Moravy – jak  se uvádí.

Kolem roku 1561 se Martin Helwig (učený mistr z Vratislavi) rozhodl zhotovit mapu Slezska. Na mapu vyobrazil „Rübenzala“, horského ducha Sudetských hor, v pozdějších letech je „Rübenzal“ mylně uváděn také jako „Krakonoš“, nebo „Rampušák“.

Rakouské Slezsko je seskupení knížectví: bielského, těšínského, opavského a krnovského a části Niska (do opavského a krnovského knížectví patři oblast Jičínska, Šternberska, Hukvaldska, Frenštátská, Šumperska...). Mezi významný výčet slezských měst patří: Těšín, Slezská Ostrava, Karviná, Třinec, Opava, Krnov, Bílovec, Fulnek, Starý a Nový Jičín, Frenštát, Hukvaldy, Šternberk, Rýmařov atd. atd.

Slezsko na jihu hraničí s Moravou a to na řece Moravě a Bečvě; na jihovýchodě se slovenským Žilinským krajem; na východě, severu a jihozápadě s Polským Slezskem (bývalé slezské Prusko, konkrétně s vojvodstvím Slezským, Opolským a Dolnoslezským).

Slezsko (bývalé Rakouské Slezsko) leží v oblasti Sudet, které na východě přecházejí v Karpaty a toto území bývá často úmyslně i mylně považováno za součást Moravy. Nejdůležitější řeky jsou Odra, Opavice, Ostravice, Olza, jež z části utvářejí hranici s Polskem. Řeka Ostravice tvořila do roku 1850 hranici mezi moravskou enklávou ve Slezsku – tj. Moravskou Ostravu, od roku 1850 patři toto území opět do společenství opavského knížectví.

Slezsko hymnu nemá? Ačkoliv, celkem existují dokonce čtyři texty, jež nesou označení „slezská hymna“, a k nim existuje plných třináct různých hudebních melodií, od českých básníků, spisovatelů (tzv. obrozeneckých) a vlastenců, Jan Neruda, JUDr. Antonína Grudy, Adolfa Hejduka, Josefa Lva, Eduardem Bartoníčkem, Josef Paukner, Josef Fürst; jsem přesvědčen, že dnešní Slezané hymnu nemají!

Slezsko bude hymnu mít – až přijde čas a pochopi to slezský lid.

Werde – będzie – bude včas a pochopi to slezský lid …

Svatá Hedvika - patronka Slezska a vyhnanců z vlasti...

V Bavorsku, jihozápadně od Mnichova a nedaleko Ammerského jezera, se nachází vrch Andechs. Okolo 11. století byl postaven odolný hrad Andechs, sídlo slavného Germánského rodu – andechsských hrabat. V pozdějších letech byl hrad nad hlubokým údolím přestavěn na poutní chrám s rozsáhlým klášterem.

Prastarý rod odvozoval svůj původ od císařů Karolingů a vlastnil rozsáhlé statky od Tyrol, Švábska a Franska. Andechsská hrabata byla všeobecně známa po celé Germanii pro své čisté mravy, křesťanské ctnosti a básnící nazývali Andechs „liliovou branou“. Z tohoto neobyčejného německého rodů vyšlo 34 biskupů a prelátů, 1 opat a 6 abatyší.

Významný podíl záslužných a ušlechtilých skutků připadl na Bertholda IV. Meranskeho a jeho manželkou Anežkou z Rochlitz, dceru míšeňského markraběte.

Pocestní zde nalezli pohoštění, chudáci zaopatření a okolní kostely a kláštery byly hojně podporovány.

Římskoněmecký císař, Friedrich Barbarossa, povýšil rod Bertholda IV. do šlechtického stavu a honosil se vlastník Andechsu titulem – „Berthold IV. z Diessen-Andechsu a kníže z Merana.“

Zatím co Berthold IV. dobýval vavříny slávy, manželka Anežka prodlévala v domácnosti a pečovala od nejútlejšího věku o dceru Gertrudu, chránila ji od světského nebezpečí a zasévala v dítku lásku k Bohu. Po čase, je Bůh obdaroval druhou dcerou – Hedvikou.

Hedvika je ženské jméno germánského původu – „Haduwig“, které znamená „vítězící v boji“, dodnes je v Bavorsku nazývána jako – „Hedvika z Andechsu“.

Faktem je, že druhá dcera Hedvika se narodila někdy v období let 1170 – 1178, nejčastěji se uvádí (středový) rok 1174. Víme, že měla sedm sourozenců – čtyři bratry a tři sestry (Otta I. Meranský, Berthold VII. Meranský, Jindřich Meranský, Ekbert Meranský, sestra Gertruda Meranská a Anežka Marie Meranská). Tak, jako Anežčina první dcera, tak s lásku k Bohu byla vychovávána i Hedvika a od světského nebezpečí ochraňována.

         Z Hedvičina dětství se uvádí, že Hedvika ráda sedávala v blízkostí dědečka a babičky, a doslova prožívala vyprávění o hrdinných předcích, o bojích, válkách a o udělených příbuzenských poctách. A Hedvika byla nesmírně hrdá na své předky, kteří se zapsali zlatým písmem do dějin Andechsu i Germánie.

Když jí bylo pět let, svěřili rodiče její výchovu klášterním sestrám benediktinkám v Kitzingenu, který založila, Tekla, dcera Karla Martella.

Klášterní škola ji připravila pro praktický život, a vedle předmětů základního vzdělání, se zde dívky učily i domácím pracím. Prohlubovala si zde hlubokou zbožnost, zálibu ve čtení knih a zvláště úctu k Písmu svatému. Učila se tu také praktickým dovednostem, které potřebovala i jako knížecí manželka, např. umělecké vyšívání. Legenda vypravuje, že byla od útlého mládí rozumná a vytrvalá, nejvíce dbala na cudnost a čistotu svého srdce.

 Měla být původně provdána za syna srbského vládce Toljena, ale poté, co ze sňatku sešlo, se provdala za Jindřicha Bradatého.

Klášter opustila po několika letech. Jako dvanáctiletou ji provdali (1186) za slezského knížete Jindřicha I. Bradatého (nar. kolem 1163 – zem. 19. 3. 1238), syna knížete Boleslava Dlouhého ze Slezska, který pocházel z vládnoucího rodu Piastovců, zakladatelů polského státu.

Boleslav I., vévoda slezský, vybral Hedviku za manželku svému synovi Jindřichovi, důvod byl prostý,  říšsko-mocensko politické důvody.

Už v té době vynikala láskou a dobročinností k chudým a nemocným.

Když v roce 1201 zemřel slezský vévoda Boleslav, byl pochován v labušanském klášterním kostele, v kostele, který v roce 1175 založil.

Jindřich se ujal vlády po svém otci v roce 1202, nebylo mu více než osmnáct let a manželství s Hedvikou bylo šťastné. Hedvika mu porodila první dítě ve třinácti letech. S Jindřichem měla celkem sedm dětí, čtyři syny a tři dcery, ale pouze Gertruda, abatyše v Třebnici, ji přežila.

Od prvopočátku Hedvika v nové slezské vlasti poznala duchovní strádání lidu, a všeobecnou nevědomost ve věcech náboženských. Pochopila zde své poslání i svou misionářskou povinnost. Slovem i příkladem začala u svého manžela Jindřicha. Ctnostmi a křesťanským životem přispěla k blahu země i lidů. Její život zazářil ve světle tajemného povolání, ukázala Slezsku, který se obrátil na křesťanství své šlechetné mravy.

Naučila se slovanské řeči, působila svým příkladem na nevědomé a lehkovážné dvořany, vybízela je k mravnosti, laskavosti, poslušnosti, přívětivosti, trpělivosti a snášenlivosti.

Všude, kam Hedvika zavítala, tam se rozhostil duch lásky a pokoje. V praxi prokázala i fyzické milosrdenství. Chudé odívá, jídlem posilňuje, vězňům posílala šaty, prádlo i světlo, kajícným a méně provinilým často dopomáhá na svobodu.

Plně se věnuje svému manželství, ve skutcích a milosrdenstvích i pobožnostech, zodpovědně prožívá mateřské povinnosti.

První děti, Anežka a Žofie, ji zemřely v útlém věku. Po nich přišla na svět třetí dcera Gertruda a pak synové Jindřich a Konrád. (Boleslav, Anežka, Sofie, Konrád, Jindřich II. Pobožný a Gertruda?).

Hedvika považuje své děti, dětmi Božími, a proto je učí od mládí milovat Boha, modlit se a sloužit Bohu.

Příkladné je její chování k chudým, je milosrdná, mírná, tichá, přívětivá a pravdomluvná. Denně prosí v motlitbě Boha o milost nejen pro sebe, ale i pro svou rodinu a bližní. Má sociální cítěni a ví, čím je matka dětem. Ví, jak nešťastní jsou sirotci, kterým chybí mateřská péče, proto se snaží, pokud je to jen možné, suplovat mateřský cit. Věnuje se blahu lidu. Zakládá první ženský konvent ve Slezsku, a připravuje cestu zástupcům četných křesťanských řádů i s možnosti usadit se ve Slezsku.

Zajímavé je, že Hedvika nalezla způsob převýchovy hříšníků a trestanců. S jejich pomoci budovala kláštery a kostely. Hedvičino konání bylo vzorem mnohým velmožům, a dokonce i vratislavskému biskupu Cyprianu.

Rovněž Jindřich I. zakládá ve Slezsku kostely a kláštery, především v první polovině svého panování. Na Hedvičin popud založil v roce 1203 ženský klášter v Trzebnici (poblíž Breslavi) ke cti Panny Marie a hojně ho obdaroval. Rovněž Hedvika přispěla nemalou mírou svým věnem k výstavbě kláštera a proslavila se svou pohostinnosti.

Jedním z důležitých životních zlomů Hedvičiných je rok 1209, oba manželé složí slib čistoty. Od této chvíle se Hedvika zasazuje o zakládání klášterů a nemocnic, rovněž začíná dohlížet na soudnictví. To vše ale dělá s vědomím, respektem a formou ke svému choti.

Zbudovaný klášter s chrámem Bohorodičky byl v roce 1219 vysvěcen a obydlen řeholnicemi cisterciáckého řádu, z bavorského města Bamberku a na Hedviku zapůsobil svým způsobem výuky v mládí. Hedvičina klášterní učitelka byla první abatyší těchto řeholnic. Nejstarší informace o životě Hedviky zaznamenal právě tento cisterciácký řád.

Hedvika a cisterciácký řád, tj. ideální osudové spojení ekonomicko – duchovního vztahu, spojení, které mělo lví podíl na skvělé metodice výchovy, výuky a následného věhlasu Trzebnice.

Klášter v Trzebnici získal slávu i v okolních zemích, oblíbenost a uznání u královských i urozených šlechtických rodů. Rodiny zde svěřovaly své dcery k výuce a vzdělávání, bezpečně chráněné před světským nebezpečenstvím. Učily se zbožností, úctu k Písmu, praktickým dovednostem a zušlechťujícím mravům budoucí knížecí manželky.

Trzebnicku životní školu absolvovala rovněž Anežka Přemyslovna.

Svou kapacitou mohl klášter (prý) zabezpečit vším nevyhnutelným až tisícovku osob, postižených chudobou a nemocí.

Jednoznačně se potvrdilo, že generační milosrdné příklady rodičovských skutků, nalezlo v Hedvice zalíbení a odezvu k prospěchu Svaté říše a SLEZSKA.

Svým osobním příkladem, a skutky se Hedvika jevila okolnímu světu jako bytost nadpřirozená, hlavně chudým a opuštěným lidem. Onemocněl-li vážně někdo ze služebnictva, pečlivě ho samá ošetřuje.

V době probíhajícího evropského otroctví to bylo něco, co se nechápalo. ONA, osoba urozena, žila jako Oni. Každodenními skutky dokazuje, jak je na sebe přísná, skromná (k ostatním shovívavá) a navíc, den co den prodlévá na modlitbách a přijímá tělo Páně.

Pro lid to byla vzorová světice – nádoba dobroty. Od té doby se prý šíří tento slogan, že „líp jíst u paní jako žebrák, než u stolu pána.“

Uvádí se, že „…každodenně se zabývala ručními pracemi (pro kostely a kaple) a denně v poledne krmila třináct neduživců.“ Učinil-li někdo něco zlého, domluvila mu klidně a vlídně: „Proč tak jednáš? Bůh to vidí a Bůh Ti odpustí, budeš-li mít zájem.“

Rodinné neshody snášela klidně, s klidnou myslí a odevzdaně. Příkladem lze uvést smrt manžela Jindřicha I., zcela dobrovolně předala kněžna vládu svému synovi. Ve svých 54 letech se odebrala se svou dcerou Gertrudou do kláštera v Trzebnici.

O tom, jak byla v této době tato charitativní a soucitná pomoc pro Hedviku a milosrdné sestry nebezpečná lze dohledat v kronikách a historických dokumentech. Neléčitelné epidemie ohrožovaly Evropu, morové vlny, dokonce se ve Slezsku objevilo i malomocenství. Nemoc do Slezska zavlekli křižáci po návratu ze Svaté země. Pro nemocné touto nemocí byla vyčleněná nemocnice u města Středy a u Breslavi.

Ne vždy bylo Slezsko a Hedvika ohrožována nemocemi a hladomorem. Poláky a Slezany vyděsil (toho času) nájezd loupeživých Tatarů (Mongolů). Když Mongolové dorazili přes Rusko a Polsko k slezským hranicím, nastalo ve Slezsku zděšení, a kdo mohl, hledal spásu v lesích nebo na pevných hradech. Jeden takový pogrom zažila i Hedvika, její řeholnice i chovanky z trzebnického kláštera, které byly donuceny přerušit svojí činnost.

Hedvičin život i blízké postihují osudové rány, smrt i pronásledování. S abatyší Gertrudou, odchází na hrad Krasno.

Tatarské vojsko vede Bátu, vnuk Čingischánův. Vévoda Jindřich II., syn Hedvičin, mobilizuje a dává dohromady vojsko v počtu třicet tisíc mužů a očekává hordy u Lehnice.

… a uvádí se toto neuvěřitelné hrdinství, že, …

Jindřich II. Pobožný, se v čele dvoutisících slezských rytířů postavil stonásobné přesile tatarských vojsk

Kronikáři o této době uvádějí, že svému švagru, Jindřichu přislíbil pomoc i Český král.

A paradoxně některé historické prameny uvádějí o NE-pomoci i historické kosočtverce, že prý „následující den dorazil na bojiště český král Václav I., před kterým se dali Tataři na útěk“….?!

Václav I. opevnil pohraniční hory a vytáhl na pomoc knížeti Jindřichovi II. Pobožnému, svému švagrovi.

Slezané čekali marně…!!! Dodnes si to připomínají, jako… NEPOMOC…!

Fakta, která se i po staletích uvádějí a nelžou, dále uvádějí …

Velkokníže Jindřich II. Pobožný a pán Vratislavsko – krakovský padl 9. dubna 1241, a byla to dokonalá porážka Slezanů

… vpadli do naší země, a tím padlo 110 000 tis. křesťanů. Knížata slezská byla poražená u Lehnice, kde nyní stoji ves Wahlstatt …

Po boji, bylo nalezeno zabité tělo Jindřicha II. a v Breslavi, v kostele sv. Jakuba pohřbeno.

Takto se modlila Hedvika nad synovou rakví: „Děkuji ti, Bože, že jsi mi dal syna, který, dokud byl živ, mne vždy ctil, miloval a nikdy ničím nezarmoutil. Ač by ho ráda měla u sebe na zemi, přeji mu přece co nejvroucněji, že prolitím krve s Tebou, tvůrcem svým, spojen jest.“

Nešťastný Jindřich II. manžel Anny Přemyslovny, zanechal po sobě pět synů. Dědictví po otci převzal jeho nejstarší syn Boleslav Lysý zvaný také Rohatka.

Proč nesplnil svůj závazek k ochraně své říše císař Římskoněmecký?.? Kdo jiný nežli ON – Bedřich II, císař, měl ochránit svěřenou říši Římskoněmeckou!?

V roce 1241 se císař Bedřich II. ani nenamáhal zastavit mongolskou záplavu do Evropy. A to přesto, že už v roce 1240 věděl, že vyvrátili Mongolové Kyjev a téměř celé Rusko, a míří na Evropu. Třeba také podotknout, že se Mongolové pustili do nájezdu s úplnou znalostí politické situace v Uhrách, Polsku a ve Slezsku. K vpádu do Evropy se rozhodli poté, co byli informování svoji dobře organizovanou výzvědnou službou (dnes by se to dalo říci, že byli obeznámení s vnitřními i politickou situaci), kdežto Uhersko i křesťané v Polsku a Slezsku (doslova diletantsky), nevěděli o svých nepřátelích skoro nic. Ačkoliv Tataři u Lehnice zvítězili, nepokračovali v tažení na západ, a to z důvodu lesů a hor. Členitost terénu neodpovídala (jejich) taktice bleskových bojů na pláních. Stočili se na jih a chystali se usadit v Uhrách a …, avšak, to patři do jiné kapitoly.

Po odchodu tatarského vojska se vytratil ze Slezska strach a život se zase navracel do starých koleji. Strach pominul a navrátila se také Hedvika zpět do svého kláštera s dcerou Gertrudou (ta jediná ji přežila a pokračovala v jejím díle). A zajímavosti je, že Hedvika žila v klášteře jako řeholnice, ale nikdy nesložila žádné věčné sliby. V areálu kláštera měla svůj vlastní byt a zde se připravovala k odchodu na věčnost.

Během svého života musela Hedvika vystát mnoho útrap.

O ruku její dcery Gertrudy se ucházel falckrabě Otta VIII, Wittelsbašský. Otta VIII. Římskoněmecký král Filip Švábský varoval Jindřicha a Hedviku před Ottovou násilnickou povahou. Když se o tom temperamentní Otta dozvěděl, krále na sněmu v Bamberku chladnokrevně zavraždil. Za tento čin byla na něj i na jeho stoupence uvalena říšská klatba. Mezi jeho stoupenci byli Hedvičini bratři Ekbert a Jindřich. Rodový hrad Andechs byl úplně rozbořen a oba bratři odešli raději do exilu.

Sestra svaté Hedviky Gertruda Meranská se provdala za uherského krále Ondřeje II. a byla v roce 1214 zavražděna.

Synové Jindřich a Konrád se zapletli do bratrovražedné války, v níž byl Konrád poražen a později zemřel po pádu s koně.

Hedvika se mezi jiným stala tetou svaté Anežky Durynské.

Hedvika zemřela ve svých 70 letech 15. října 1243 v Třebnici (dnešní Polsko). Kněžna byla pohřbena s velikou poctou, za nářku a usedavého pláče všech, kteří ji znali i neznali. Teprve teď nastala doba, kdy si všichni uvědomili, kdo zemřel a jak moc „JI“ budou postrádat.

Lidové podání vylíčilo záslužné činy Hedvičiny a skutky do nadpřirozených výšin, neboť, nebylo zvykem v této době (13. st.), aby se panstvo staralo o chudé, nemocné a opuštěné lidi…

Úctu, kterou si vydobyla již za života, se po její smrti proměnila v kult světice, který zpečetil i Klement IV. Kanonizaci se zrodil liturgický kult ke svaté Hedvice ve Slezsku a svědčí o tom četné texty v liturgických knihách breslavské diecéze. Na obsah těchto liturgických textů měly vliv osobnosti i instituce, které šířily její slávu ve Slezsku.

Největší zásluhu na tom mají sice slezské osobnosti, instituce, ale nevíce – cisterciácký řád. Řád uchránil nejranější texty o sv. Hedvice, jako je např. „oficium Fulget in orbe dies a sekvence Consurge iubilans“.

Naproti tomu liturgické texty augustiniánů ve votivním oficiu Mundo festus klade důraz na pokoru, čistotu, poslušnost a chudobu svaté Hedviky.

Žebravé řády posuzují její zevnější činnost jako centrum vlastního posvěcení.

V obřadech breslavské diecéze si počíná sv. Hedvika jako středověká asketka plná ctností, je vzorem pro všechny stavy i pro jakákoliv staletí.

Charakteristická striktnost jejího života, spojená s dobrovolnou prostotou, dovolila Hedvice vytvořit ideální styk aktivního života a modlitby.

Je přední slezskou ženou, která provozuje přísnou askezi cisterciácké spirituality, benediktinské – lásky k liturgii a františkánského – kultu chudoby.

Hedvika je bezpochyby tou první a nejzářivější světskou osobnosti ve Slezsku i Polsku, která byla zapsána do seznamu svatých.

Kanonizace se zúčastnili panovnicí celé Evropy, přijel i Přemysl Otakar II.; a mnohem později dokonce pověřil mistra Theodorika Karel IV., Římskoněmecký král, aby vypodobnil portrét svaté Hedviky pro hrad Karlštejn.

Legendy o svatořečení a jiné…

Od smrti Hedviky, od kdy je považována za svatou, se vyprávějí v souvislosti s ní četné legendy o zázracích, které mají její svatost potvrdit. Jednou z proslulých je legenda o Hedviččině kříži.

– Hedvika se často modlila před velkým černým křížem, který dodnes visí v severní lodi katedrály Wawel. Uvádí se, že Kristus visící na tomto kříži s ní často rozmlouval.

– Další legendou je legenda o Hedviččině stopě. Uvádí se, že Hedvika navštívila kameníka, který ji prosil o pomoc, a ta mu věnovala drahokam ze svého střevíce. Po odchodu nalezl kameník otisk její boty v zatvrdlé sádrové podlaze, v Krakově je dodnes otisk uchováván.

Proto není divu, že Papež Klement IV. prohlásil 26. března 1267 Hedviku za světici a její výroční památku ustanovil na den 17. října.

Ve Slezsku je zemským svátkem 15. říjen a je to i zasvěcený svátek

Ostatky sv. Hedviky byly a jsou uloženy v honosném sarkofágu v Trzebnici (s ležící postavou na mramorové desce), hrob byl několikrát otevřen.

V roce 1887 – Ján Matejko, zhotovil podle nalezené kostry její portrét.

V roce 1949 – byly ostatky královny přeneseny do nového sarkofágu, z bílého mramoru, který vytvořil polský sochař a řezbář Antoni Madeyski.

K náboženským účelům jsou vytvářeny tzv. relikviáře s ostatky sv. Hedviky. V zasvěcených chrámech (katedrálách), různých částí Evropy, jsou pak uchovávána jako nejvyšší památka.

Hedvičina relikvie se nachází na „Svaté hoře“ na Ammerském jezeře, kde se narodila a odkud se provdala do Slezska.

Každoročně řada věřících z Polska i okolních států v den výročí úmrtí sv. Hedviky navštěvuje Trzebnici a uctívá její památku.

O. Piotr Niewiadomski, SDS,  současný javornický farář, přijal své kněžské svěcení v Trzebnici. Na památku, na toto významné životní rozhodnutí, obdržel relikviář s ostatky sv. Hedviky a daroval jej do javornického kostela.

… „a měli jsme možnost nejen bohoslužbou uctít památku naší patronky, ale po bohoslužbě a litaniích k sv. Hedvice mohli všichni přítomní uctít i její ostatky.“

A ostatky svaté Hedviky se rovněž nacházejí v katedrále Božského Spasitele v Moravské Ostravě, sídle ostravsko-opavské diecéze. 

A stalo se tradici, že od konce druhé světové války se v klášterním kostele v Andeschu soustřeďují vyhnanci ze Slezska i Sudet. Tito prosebnicí s pokorou přicházejí 16. října v motlitbě ke své národní patronce Hedvice, patronce vyhnanců.

Přes všeobecnou úctu, byla blahoslavena teprve 8. srpna 1986 Janem Pavlem II., a to přesto, že se u jejího hrobu modlil již v roce 1979.

V roce 1996 ji papež Jan Pavel II. jmenoval patronkou nové ostravsko-opavské diecéze.

Svatořečena byla papežem Janem Pavlem II. při jeho návštěvě v Krakově 8. června 1997 (Karol Wojtyla na papežský stolec zvolen 16. října 1978).

Svatá Hedvika Slezská je patronkou Polska, Slezska, Krakova, vyhnanců z vlasti, snoubenců a Berlína

Katedrála sv. Hedviky je arcidiecézním chrámem Berlína

Kongregace sester svaté Hedviky letos oslavila 150 let svého trvání. Řeholnice pečují o nemocné a starají se i podle vůle zakladatele o vzdělávání mládeže. V současnosti působí přes 300 sester v Polsku, Německu, Dánsku, České republice, Rakousku a Bělorusku.

V ikonografii bývá Hedvika Slezská zobrazována v dlouhém šatě a plášti, a s vévodskou korunkou na hlavě, vzácněji je také uváděna – jako cisterciácká řeholnice. Často drží v ruce model kostela (Trzebnice), někdy se modlí před křížem nebo dává almužnu.

Jejími atributy jsou malá soška Panny Marie, kterou drží v ruce, dále růženec, modlitební knížka a občas díky legendě i boty (protože podle tradice chodila vždycky bosá, a aby si je mohla obout, kdyby to vyžadoval dobrý mrav); v rukách drží modely kostelů.

Svatá HEDVIKA je patronkou všech královen a sjednocené Evropy. Bývá zobrazována jako světlovlasá, vysoká kráska s modrýma očima. V jejích žilách, díky rozvětveným rodinným vztahům, proudila krev četných evropských národů a mohla by být právem označena za patronku smíření a sjednocení Evropy od Atlantiku až k Uralu.

V současnosti může být symbolem pravé mravní obnovy, zvláště pro dnešní Evropu, kde se rozšířil pragmatický atheismus, kult peněz, rozkošnictví, morální zkaženost, porušování lidských práv, především tím, že se zanedbává ochrana nenarozeného života a starých, společensky přebytečných lidí, kteří jsou vystaveni nebezpečí eutanazie – tj. uzákoněné vraždy.

MOTLITBA k svaté HEDVICE v Evropě

 …motlitba která posiluje – a žije v Česku, Polsku, Německu i ve Slezsku…

„svatá Hedviko oroduj za nás“

„heilige Hedwig, bitte für uns“

„święta Jadwigi módl się za nami“

…Svatá Hedviko, patronko naší diecéze, vypros nám sílu darovat se s láskou naším rodinám a vnímat potřeby našich bližních…v nemocí, či ve stáří…

Jak ukončit její ságu?

Historie slavného Germánského rodu andechsských hrabat vypovídá mnohé, vypovídá nejen o tehdejší době, ale i o současnosti, o lesku, pádu, pomíjivostí i životních paradoxech. Rodný hrad Andechs byl zničen a rozbořen. Hedvičina sestra byla zavražděna, jak bylo řečeno, manžel i syn zahynuli v boji …

Hedvičin život, skutky i odkaz vyplnil harmonický kruh lidství.

Svatá Hedvika usilovala žit podle nauky Ježíše Krista, její odkaz je nadčasový. Hedvičin život BYL a USTAVIČNĚ je PRO VŠECHNY jedince vzorem duchovního a mravního života…

… a faktem je, že lilie z Andechsu ve SLEZSKU nadále kvete…

Slezské perličky

Moravská brána je slezský úleh, tj. příkopové, brázdové poklesnutí zemského povrchu, které vede přibližně ze středu zemně Moravy směrem severovýchodním od Přerova k Ostravě a odděluje od sebe na jedné straně Jeseníky, které se podílejí na stavbě Moravské brány ze severu Oderskými vrchy – a na druhé, západní straně Beskydy, které lemuji slezský úleh Hostýnskými a Vsetínskými vrchy.

Uprostřed Moravské brány, mezi Hranicemi a Bělotínem, je totiž malá vyvýšenina, která rozděluje moravskoslezský úval na dvě bezmála stejné části a která takto tvoří rozvodí „hranice mezi Moravou a Slezskem“. Vody, stékající do brázdy Moravské brány na západ od tohoto rozvodí, u Hranic a blíže Přerovu, vtékají do Černého moře, zatím co vody přicházející do Moravské brány u Bělotína a výše k Ostravě, tj. kousek od Hranic, na východ, asi hodinu pohodlné chůze směrem k Ostravě, putují všelijakými oklikami na sever, řečištěm Odry do Baltského moře.

Moravská brána není kopec s jednou vyhlídkou, nýbrž dvě obrovské vyhlídkové galerie. Zajímavost těchto krajinných krás zvyšuje nakonec i dvojí, odlišný ráz přírody, která Moravskou bránu obklopuje z jihu a severu. Temné, lesnaté svahy Oderských vrchů poutají tu více pozorovatelnou mysl tajemnými a až ponuře působícími úzkými údolími, ztrácejícími se někde v nitru hor. Na druhé, jižní straně, na předhůří Beskyd s mohutným a strmým Maleníkem v popředí, poutá pozornost malebné panorama rozlehlého průčelí slezských Beskyd. Moravská brána je SLEZSKO …

Helfenstein = Helfštýn, pohraniční hrad Helfštýn je velice silný a vysoký  horský zámek, kde bylo ve starodávné době od přírody a umění ponecháno pevné místo – přírodní základ. Mohutný Helfštýn, vůbec jedná z největších hradních staveb Slezska, ukazuje na důležitost tohoto místa postavením v nejužším místě Moravské brány. Stavební dějiny – totiž to, jak byl v průběhu 13. st. a do polovice 18. st. budován i rozšiřován. V roce 799 oblast „Helfensteinu“ byla osídlená od Slovanů a zbylých Markomanů. Uvádí se dále, že pod Slezsko patři rovněž Drahotuše … atd.

Bohemie očima historika: „… V Evropě leží Germánie a v jejich končinách směrem k severní straně daleko široko se rozkládá kraj, kolem dokola obklíčený horami, jež se podivuhodným způsobem táhnou po obvodu celé země, že se na pohled zdá, jako by jedno souvislé pohoří celou tu zemi obklopovalo a chránilo …“. Tak, takhle popisuje území Germánie a v ni polohu Bohemie (dnešní Česko) – kronikař Kosma.

Bruno ze Schauenburku, byl z rodu hrabat z Schauenburku (nar. 1205). Působil jako kanovník v Magdeburku, probošt v Lübecku, kaplanem papeže Inocence IV., a jim v roce 1245 dokonce jmenován olomouckým biskupem. Ambiciosní biskup Bruno, se stal rádcem a diplomatem mladého krále Přemysla Otakara II. a prodlouženou rukou v obsazeném markrabství. Brunonovi mocenské ambice a extremní až intrikánské rady Přemyslu vzbuzovali obavy, nenávist i bázeň u evropských knížat a panovníků. Byla to dvojice, která se jen tak nenajde. Bruno nebyl jen pokorným sluhou, ale i společníkem na křížových výpravách i obhájcem Přemyslových zájmů v boji o římskou královskou korunu u papežské kurie.

Bruno byl politikem, válečníkem, duchovním a Přemyslovi sloužil až do smrti.

Bruno byl vždy nepřátelským vůči Rudolfu I. Habsburskému – přesto byl vzat na milost?

Brunonová křesťanská i centralizační myšlenka se naplno realizovala, až po nástupu Habsburků na kolbišti střední Evropy, kdy byl použit tzv. Brunonův syndrom – centrální Olomoucké moci; a proto, se dnes mylně uvádí, že Morava a Slezsko je jedná země. Nesmazatelné stopy zanechal Bruno v celé Evropě od Itálie až po Kaliningrad, paradoxně tímto nahrál soudobým historikům?

Chvála Panu, že Slezané dobře znají své hranice i dnes (povodí řeky Odry, zemská hranice u města Hranic na Moravě, moravská enkláva města Mor. Ostravy do roku 1850, historické fakta dějin Hukvald, Šternberku, Krnova, Rýmařova, Starého Jičína a jiných pomocných faktorů. atd. atd.).

Tajemný a dominantní biskup Bruno zemřel v roce 1281.

Bruneswerde – pod (slezské) Hukvaldské panství patří rovněž i táto záhadná obec. Biskup Bruno nazval jednou ze zakládajících obcí po sobě Bruneswerde, tj. ostrov Brunonův. Marně hledáme Bruneswerde na nynějších mapách, marně ve starých listinách, jméno záhy vymizelo, ale osada zůstala = je to Německá (později) Moravská Ostrava? Je rozporná Brunonová závěť?! Je! V nejsevernějším cípu mezi Odrou a Ostravici se nacházela, jako vždy se zdůrazňuje, oblast – kterou koupil Bruno, koupil (tak to zni věrohodně, když se něco ukrade – viz. Hukvaldy) toto území od Franka de Hukeswagh. „…území to počíná u potoka Sedlnického a omezeno jest na jedné stráně Odrou, na druhé stráně územím Bruneswerde s 70 lány (ex alia parte Bruneswerde cum LXX laneis), které biskup koupil od vdovy po Kunradovi z Plavče a dědicův jeho.?? V listině se Bruneswerde výslovně jmenuje „circuitus“ – obvod. Území Bruneswerde nemůžeme tedy položit nikám jinam než na sever Brušperka mezi Odru a Ostravici. Bruneswerde musíme hledat jako území severně Brušperka mezi Ostravici a Odru, a že v tom území mínil v roce 1269 založit ves toho jména, a že tato ves s tím jménem byla také skutečně založena (po roce 1269).! Zbývá nám tedy pak ještě, pokládat Bruneswerde za ves později zmizelou, opuštěnou, anebo zničenou, která stávala někde severně Brušperka na neznámém místě, nebo v ni vidět snad později Starou Ves!? Bruneswerde není Moravská Ostrava – je to Stará Ves?

Založení Ostravy. Uvádět Bruneswerde jako Ostravu je nepravdivé! V závěti biskupa Brunona není uvedena Moravská ani Německá Ostrava ale Bruneswerde! Tak, co je tu špatně? Biskup Bruno nezaložil Ostravu, ale Ostrava přesto stoji. Prvotní název a založeni města Německé Ostravy před rokem 1267 je tedy rovněž nepravděpodobný, nepravděpodobně je zdůvodněn rovněž i znak města. Platí zde jednoznačně: – „co nemá historii, to je Slezsko a slezské“! Jak a kým byla Ostrava založena je prozatím záhadou, ale záhadou není, že skutky a doba Přemysla i Brunona byla doprovázena vyvlastňováním, násilím, a bezprávím. Expanzní snaha vyzněla naprázdno, byla totiž anulována a vyvlastněné oblasti navraceny původním vlastníkům (tj. Slezanům)! První písemný doklad o kostele sv. Václava je prý až z roku 1297 a to je prý ta první informace. Někdo tu taji skutečnost, že Německá Ostrava byla založena ve Slezsku (o sto let později?!) a to, jako osada na území Opavského knížectví. Faktem je, že prvotní název byl „Německá Ostrava“?

        Nevěruhodná je ostravská listina římskoněmeckého císaře Karla IV. – listina je bez pečeti?!

        Nevěruhodná je upravena závěť biskupa Brunona, zmínka o Moravské Ostravě! Samé … ?!

Později byla přejmenována na Moravskou Ostravu, podle toho tzv. biskupského majetku a je uváděna jako moravská enkláva (ne, tak jednoznačně přisvojený majetek olomouckých biskupů až do roku 1850). Ostrava byla v průběhu staletí pod správou Hukvaldského panství tj. slezských knížat – kteří ovládali víceméně i olomoucké biskupství, Moravu až po Znojmo! Názory a majetková práva těšínských knížat, a na druhé straně hukvaldsko-opavsko-krnovských biskupů a knížat, bylo v průběhu staletí nejednotné, dá se říci, na ostří nože. Těšínská knížata prosazovala naprosto nezávislé vládnutí, nezávislé panování ve svazku Svaté říše římskoněmecké i sousedské; o knížectví nakonec zákonitě i nezákonně přišlo, zásluhou Habsburků. Po roce 1918 se pamětihodný Těšín i Opava odsouvají do propadliště zapomnění a historicky bezvýznamná Moravská Ostrava vystupuje do popředí Československa. Po vyvlastňujícím aktu Slezska (v roce 1928), se všeliké bohatství Slezanů filtruje skrze Moravskou Ostravu; pro dnešní generaci se staví Dům umění, pro sebe – Novou radnici, …

Přemysl Otakar II. (1253 – 1278), využil bezvládí v říšském soukolí Evropy a zahájil vysokou hru již před nastoupením na trůn. V roce 1256 jedna v Opavě, tvrdě a nekompromisně šokuje Slezsko, které dokonce na nějaký čas ustupuje jeho expanzivní politice. A jaká to byla doba? Už dlouho Přemysla lákal jih Evropy a zrovna teď, teď nastala ta vhodná chvíle, využil bezvládí v říši římskoněmecké, říše byla bez svého krále.

V Itálii – nejednota městských států, Francie – ještě slabá, Anglie – ve vnitřních rozbrojích vysílena, Rusko – bylo pod porobou Mongolů, Byzantská říše – ve sporu s Řeky a Latiníky, Uhry – oslabeny po několika nájezdech Čechů. Knížata Slezska, Polska, Německa i jiná, pociťovala a intervenovala u papeže, že budou zakrátko bojovat o přežití.

Kronikař Eberhard arciděkan Řezenský (1273 – 1304) uvádí: „Král Český Otakar – šlechtu a lid zemí svých, ježto před ním zvyklí byli provádět loupeže a násilí, zkrotil byl krutosti velikou, a na osoby ohledu nebere, ve přísné spravedlnosti pronášel soudna velikými nejinak nežli nad malými; proto šlechticové oni majíce potají k němu nenávist…“.

Němečtí kronikáři: „knížata německá se cítí Otakarem ohrožena bytí i v panování svém.“

Polští kronikáři: „Němci z říše rádi přispěli Řádu německých rytířů na pomoc, i český král Přemysl Otakar II. podvakrát pomáhal mu (Řádu německých rytířů) proti slovanským soukmenovcům, jež zoufale bránili otcovskou vlast a zděděnou víru“.

A Přemysl byl natolik mocným v Evropě, že vypravil slavné poselství s hojnými penězi a dary ke stolici papežské, protože bažil po císařství. Papež, ale darů nedbaje, se vyjádřil před přítomnými takto: „když máme v Němcích hojný počet knížat i hrabat proč-bychom Slovana chtěli povýšit na císařství?“

Nastal okamžik, na který čekala celá říše římskoněmecká, papež měl konečně rozhodnout a jmenovat krále říše římskoněmecké, a král říše zase ukončit dobu expansní rozpínavostí Přemysla Otakara II. v Evropě.  Řehoř X. následně uznal Rudolfa I. (1273) za pravého krále římského, avšak římska politika poprvé vážněji zakolísala mezi Francií a Německem.

V květnu 1278 je Přemysl Otakar II. uvržen do klatby, hledá podporu, kde může, u slezských knížat nepochodil. V následujícím období je dokonce zbaven královského titulu i království.

25. srpna se bez valné pomocí Slezanů odehrála bitva na Moravském poli, boj mezi Přemyslem (i zbytkem jeho věrných) a králem říše římskoněmeckým – Rudolfem Habsburským. Vojsko Přemysla utrpělo porážku a Otakar byl zabit. Král Rudolf se nedá ukojit smrtí soupeře a dokonce i potom nechal hanobit jeho ostatky. Rudolf I., dal jeho mrtvolu na třicet týdnů veřejně vystavit ve vídeňském františkánském klášteře. Co zapříčinilo takovou velikou nenávist? V říši, Bohemii i na Brunonově Moravě následovala čistka. Nepochopitelnou zajímavosti je, že král Rudolf dokonce přijal na milost biskupa Bruna a po něm i několik moravských pánů, kteří se něčím, nebo někým vykoupili? A Brno prohlásil Rudolf za své léno!

A král Rudolf I. rozhodl následně: „že všechny země mají být Otakarovi odejmuty ve kterých panování byl vešel po roce 1250, čilí, od posledního císaře Fridricha II.

Po smrti Přemysla Otakara II. bylo odňato Čechům a českým stavům území, která násilím odňal Otakar říší římskoněmecké i svým sousedům. A tak, se opět navrací některé země před i za Dunajem k původním vlastníkům. Od tohoto času si Morava (ač paradoxně vazalská země), ústy českých historiků dnes, činí neprávem nárok na zemi Slezskou, tj. území za řekou Moravou a Bečvou (krajina, od hraničního města – Hranice na Moravě aj.)! To se to dnes zdůvodňuje a argumentuje, když tu není původní obyvatelstvo; původní obyvatelstvo je vyhnáno, ale zůstal tu ještě vidící a slyšící „Poslední Slezan“!

Město Prahu i Bohemii změnil Rudolf tak, aby dosavadní poměry koruny české k říši římskoněmecké bylo jiné, „… aby moc česká navždy ochromena byla“!

– Poručnictví nad králem Václavem a královstvím jeho svěřil král Rudolf na příštích pět let markrabímu Otovi Braniborskému.

– Markrabství Moravské si ponechal Rudolfovi, jako náhrada válečných útrat.

– Vratislavskému knížeti Jindřichovi byla odevzdána župa Kladska.

– Václavu II. byla zaslíbena Jitka (Guta) dcera krále Rudolfova.

– Hukvaldsko, Jičínsko, Fulnecko, Budišovsko, Šternbersko, Rýmařovsko, Opavsko spět vlastníkům, a toto vše je svěřeno králi uherskému Zikmundovi Lucemburskému.

– Zajímavým způsobem se král Rudolf postaral o královnu Kunhutu, královna jej požádala o ochranu i pomoc. Král Rudolf vydal zvláštní zápis, ve kterém se nešetři chválou a ctností v životě královny Kunhuty a vyčleňuje jí na dožití Slezsko (v rámci říše je to škodolibé rozhodnuti, když ji předhodil Slezanům). Ve Slezsku na Hradci ji pobyt Rudolf zajišťuje ročním důchodem 3 000 hřiven stříbra.

– Rudolf I. Habsburský udělil Rakousko, Štýrsko (Korutany, Krajinu) v léno členům svého rodu, a tím položil základy jeho pozdější moci.

Je to až neuvěřitelné, že historici i dnes, tato násilně získaná území jednoznačně historický přiřazují Čechům, tak, jako by je nabyl Otakar i olomoucký biskup Bruno legálně.

V této době, národ, národnostní otázka nebyla vůbec podstatná, podstatná byla pouze idea – „Svaté říše římskoněmecké“.

Doba Karla IV. je dobou Lucemburků, je to doba budování i hledání vlastního rodového sídla. Bezpečný prostor nalezli Lucemburkove pro sebe i pro Svatou říši římskoněmeckou v Praze.

Jan Lucemburský se oženil s Bohemií a pouze a jen z prospěchu! Tehda, jako i dnes to je stejné, rozhodující byla a je daň, majetek, poplatek, příjem. Karlovo panování zaručovalo sice Slezsku i ostatním zemím Evropského říšského společenství národní právo a privilegia, avšak za tvrdý peníz ochrany privilegií atd.

Naprosto zavádějící je uvádět, že římskoněmecký panovník Karel IV. získal nějakou zemi pro Čechy, čeští historici tento vlastnický vyraz s oblibou užívají dodnes, rouhavé a nesmyslné vlastnictví Čechů legalizovala komunistická totalita (v minulosti, i dnes je to stejná švigrpartia). Slezsko nebylo nikdy součástí Čech, hranice i prastará privilegia jim byla vždy garantována a to jako –  „země nezcizitelná“; vždy to byla nezávislá spojenecká země Svaté říše římskoněmecké!

Praha je bezpečné zázemní sídlo a přetransformované centrům Lucemburků, Burgundů, bohatlo a rozvíjelo se; bylo vypleněno, devastováno až husity (sídlo i hrobky). Doba Karla IV. je v Bohemii označena dobou národního rozkvětu. Naopak v rámci Svaté říše římskoněmecké je hodnocena (v minulosti i dnes) spíše jako dobou degenerace a zrady odkazu Karlovaců, tj. Karla Velikého.

Římskoněmecky císař Karel IV., s titulu své mocí, potvrdil Mikuláši II. držení Opavska a Ratibořska jako knížectví – podléhající Slezsku! O nemanželském synu Mikuláši (matka byla „echt Němka“), který získal v rámci říše římskoněmecké Opavu. Uvádí se, že „…a Mikuláš, vždy dbající zájmů Slezska i Slezanů,…“, se historie úmyslně ideologicky upravila? Právem užíval titulu knížete opavského proto, že to bylo pro Slezsko pozitivní, ale chtělo by to samostatnou kapitolu.

Matyáše Korvína si Slezané zvolili v roce 1469 za vévodu a svého pana. Uherský král Matyáš zde hodlal vybudovat svůj nový domov, a proto všeobecně centralizoval všechna slezská knížectví. Pod Korvínem se Slezsko stmeluje a dokonce i Morava je podřízena Slezsku. Tyto pozitivní poměry ukončila až smrt Matyáše roku 1490. Jeho nástupcem se stal Vladislav Jagelonský, který rovněž slibuje a garantuje Slezanům jejich práva.

Vladislav Jagellonský vydává 28. XI. 1498 v Budíně privilegium Slezanům, jež je základem stavovských svobod a stavovského zřízení slezského. V privilegiu se král zavázal (1498), že nikdo jiný nebude vrchním hejtmanem ve Slezsku než člen ze slezských knížat, že nebude ukládat mimořádné daně, že nová cla nezavede, leč se svolením knížat a stavů slezských, že Slezané nejsou povinni vojenskou hotovostí za hranice, zákaz povolávat Slezany k vojenské službě mimo Slezsko (jinak pouze za žold), a že hold … atd. atd.

Do dějin Slezska (i Hukvaldska) se pozitivně a nesmazatelně zapsal (ve prospěch Slezanů) svou svrchovanou  a ochranou mocí slezských privilegií například rod Kravařů, král Zikmund Lucemburský, Matyáš Korvín, Vladislav Jagellonský a víceméně i slezský knížecí rod Karela Lichtnštejna. Po celá staletí byl Hukvaldský zeměpanský hrad v neustalém svazku a pod ochranou Svaté říše římskoněmecké, jako i celé okolní Slezsko (více v dějinách Hukvald). Při podrobném studiu historie si povšimni, jak elegantně je odstaven zeměpanský hrad Hukvaldy z hvězdného slezského nebe a nahrazen Olomouci.

V letech 1493 – 1519 Maxmilián I., králem německé říše se stává Habsburk (od roku 1486). Jako první přijal v r.1508 císařský titul, císařem římskoněmeckým bez korunovace v Římě… Slezsko je nadále zemi podléhající císaři i zájmům Svaté říše římskoněmecké. Zajímavosti ani není, že do slezských poměrů agresivně zasahují a popichují císaře říše české stavy. Čechismus si dokonce nárokuje jmenování slezských zemských pánů a projevuje velkou nelibost k tzv. „landfýdům“.

Landfrýd je vedle vratislavského biskupa ta nejvyšší zvolena autorita slezských knížat; a je vrchním hejtman Slezska – zodpovědný za vojenskou obrannou a ochranou prastarých slezských privilegii.

Slezské mechanismy výkonné moci byly jednoznačně jiné, pokud jsou v různých obdobích známy, tak, až do 20. století jsou ve Slezsku zcela odlišné, oproti Čechům a Moravcům. To svědčí o tom, že Slezane, byli úplně odlišní svoji kulturou, mentalitou, nezávislosti, byli z jiného těsta!

Přirozený a nezávislý chod Slezanům necitlivě narušil až Habsbursky trend „in foma universitatis” – tj. tzv. prosazování panovnického absolutismu; a to Habsburky připravilo takřka o celé Slezsko.

Jan Jiří Krnovský – Hohenzollernský.

Syn braniborského kurfiřta Jáchyma Friedricha a Kateřiny, dcery Jana I. Braniborsko-Küstřimského. Jan Jiří Krnovský se narodil 16. prosince 1577 ve Wolmirstedtu (dnešní Německo). Vystudoval na kalvínské akademii ve Štrasburku. Byl energickým stoupencem církevní reformace, evangelíci ve Štrasburku si jej zvolili biskupem. Po nabyti krnovského knížectví, Bytomska a Bohumína rezignoval z biskupského postu.

V roce 1603 – markrabětem Jiřím Fridrichem Hohenzollernským vymřela slezská větev rodu Hohenzollernů – Ansbaschské. Markrabě Jiří Fridrich v testamentu označil jako svého dědice Jáchyma Fridricha z braniborské linie Hohenzollernů (krnovské knížectví a zastavené statky Bytomi a Bohumína). Jáchym Fridrich do r.1608, kdy je převedl zcela do držení svému synovi Janu Jiřímu Krnovskému. Vstoupil do protestantské Unie a slezská stavovská opozice si jej v červnu 1608 zvolila vrchním velitelem slezského vojska.

Jan Jiří, jako i jeho otec byli vyznáním kalvinisté a dostali se s Císařem Rudolfem II. do sporu o celou državu hohenzollernskou ve Slezsku. Rudolfem II. a jeho nástroj moci „in foma universitatis” – tzv. prosazování panovnického absolutismu. Majetek Hohenzollernů byl udělen lénem od Ferdinanda I. Habsburského (1503 – 1564), německým králem (od 1531), římským císařem (od 1556), českým a uherským králem (od 1526) a rakouským arcivévodou), spor se vlekl dlouhá léta a Rudolf utočil i na jiný majetek Slezska.

Jan Jiří Krnovský byl vůdcem augšpurského Slezska; podporovali ho (po roce 1606) kníže Václav Těšínský, Karel Münsterberský a řada jiných knížat a slezských stavů.

Až do roku 1609 býval Hejtmanem slezským nejčastěji biskup vratislavský, který jako držitel Nisska byl i knížetem slezským.

Na jaře se sešli zástupci stavů a schválili zadržení berně do doby, dokud panovník nesplní jejich požadavky. Slezští protestanti si vynutili slib, že vrchním slezským hejtmanem nebude už biskup vratislavský…

        Zásluhou Jana Jiřího uzavřeli Slezané 13. července 1609 s Čechy obranný spolek a 20. srpna 1609 vymohli na císaři Rudolfovi II. slezský Majestát (náboženskou svobodu); kterou byl nucen po svém nástupu na trůn potvrdit i Rudolfův nástupce Matyáš.

V roce 1610 (3. 6.) se oženil s Evou Kristinou, dcerou Würtemberského vévody, a tak získal kontakt s říšskými knížaty.

Jan Jiří Krnovský v bouřlivém roce 1611 ovládá situaci a stává se vůdcem všech Slezanů. 

V roce 1613 se o něm vyjádřil král Matyáš Habsburský, „...ve Slezsku markrabí krnovský strojí hanebné úklady našemu rodu“…

V letech 1613 – 1614 (prosinec – leden) Habsburk udělil opavské knížectví v léno katolíkovi Karlu z Lichtenštejna, opavští stavové však odmítli nového knížete uznat!

V roce 1618 připojilo Braniborsko ke svému území pruské knížectví.

Dlouholeté napjaté vztahy mezi katolíky a protestanty vyvrcholily v tomto období v Čechách.

Po pražské defenestraci 23. V. 1618 Slezsko pohotově podpořilo protestantství v Čechách. Jan Jiří Krnovský (jíž na podzim 1618) vedl do Čech pomoc v síle 3600 mužů, aby donutil Ferdinanda ke kapitulacím, zatím co stejný oddíl (3000 mužů) musel být v Horním Slezsku připraven proti houfům polských vojsk a část na hranicích Kladska.

Je to doba změn a Habsburk z Vídně intrikuje. Polsko pomáhá Vídni a biskup vratislavský dokonce utíká do Polska!

A Praha? České stavy odmítají pomoc Slezanů. Jan Jiří musí opustit Čechy a navrací se svým vojskem spět do Slezska.

V roce 1619 je král uherský a císař římský Ferdinand II. Štýrský.

26. – 27. srpna se v Praze uskutečnil generální sněm složený ze stavů Bohemie, Moravy, Slezska a Lužice, sněm neuznal práva Ferdinanda II.

27. srpna byl zvolen králem Fridrich Falcký, vrchním velitelem vojsk se stává Jan Jiří Krnovský.

Karel z Lichtenštejna se uhýbal přísaze. 

Král Fridrich Falcký zavítal do Vratislavi, aby tam přijal hold slezských stavů; hold složila i vratislavská kapitula. Fridrich Falcký rozšířil dosud platný Rudolfův Majestát uznávaný pro luterány, i na stoupence kalvinistického vyznání…

8. listopadu 1620 se odehrála bitva na Bíle hoře, vítězí habsburské vojsko nad vojskem stavovským, byl to konec stavovského povstání; přesto – po boku husitů bojovalo několik set Slezanů.

Do čela byl postaven opavský kníže Karel z Lichtenštejna, na Moravě olomoucký biskup František z Dietrichštejna.

Po vyhraném boji (prý) Ferdinand odpustil Slezanům a potrestal jen zvlášť odbojné.

Zimní král „Fridrich Falcký“ uprchl do Slezska a ve Vratislavi se pokoušel sehnat prostředky k dalšímu odporu; slezské stavy mu v prosinci dodali dosti značnou sumu, na další vojenské akce.

Situace se však zdramatizovala po zprávě, že moravské stavy zradily a zahájily jednání s Ferdinandem II.

O Vánocích opustil Fridrich Falcký Slezsko (odebral se do Hagu) a země se podrobila Sasům. Karel z Lichtenšteina, prodloužená ruka císaře, zabavuje v Čechách, na Moravě i ve Slezsku statky, pronásleduje a odstraňuje protestanty.

Markrabí Jan Jiří pardonován nebyl (tak jako Fridrich Falcký), byl dán do říšského achtu a zbaven definitivně všech statků. Krnovsko je připojeno opět k Opavě a svěřeno věrnému sluhovi a věřiteli císaře Karlu z Lichtensteina (jako „knížectví slezské“).

Po Bílé hoře 1620 je již území Slezska nedílnou součástí habsburské zvůle (pozdějšího tzv. Rakouského Slezska); pod církevní správu arcidiecéze olomoucké.

28. II. 1621 byl vydán akkord drážďanský, účast na pražském povstání zaručuje beztrestnost Slezanům.

Za Slezsko se zaručuje saský kurfiřt: budou zachovány stavovské a náboženské svobody, výměnou za to, že se Slezsko poddá, slezské stavy se odřeknou kontaktů se vzbouřenci a souhlasí, že zaplatí kontribuci ve výši 300 tisíc guldenů. 

Vrchní slezský hejtman kníže Kristián Břežský opouští Slezsko a uchýlil se ke svému švagrovi, braniborskému kurfiřtovi.

Slezským zemským hejtmanem se stál jeho bratr kníže Jiří Rudolf Lehnický.

Ferdinand II. nato vyhlásil amnestii a potvrdil i Rudolfův majestát z roku 1609.

Saský kurfiřt obdržel za své služby od císaře Lužici a od slezských stavů jako obránce luteránské víry finanční odměnu.

21. VI. 1621 bylo zkonfiskováno knížectví krnovské Janu Jiřímu Hohenzollernskému (zabavení vyvolalo tzv. pruské války v roce 1741).

Jan Jiří se nevzdává, srostl s osudem Fridricha Falckého.

Ke ctí vojevůdce je, že markrabí Jan Jiří Krnovský zaplavil kraj vojskem a vedl odboj dále proti Ferdinandovi.

Zorganizoval z bývalých elitních částí stavovského vojska v Kladsku a Nise novou armádu.

Vytáhl 13. VII. 1621 v čele silného vojska přes Opavu, Nový Jičín a postupně ovládl celé Slezsko.

Vojsko slezských stavů bylo pod jeho velením a stavy zaplatily 700 tisíc tolarů dlužného žoldu. Jan Jiří však i poté odmítl vojsko rozpustit a v únoru vytáhl s šestitisícovou armádou do boje; vypaluje církevní statky, kostely a kláštery ve Slezsku i na Moravě. Jeho vojska osadila Bruntál, Bílovec, Dvorce i Odry, Opavu, Nový Jičín.

Na jaře 1622 však postupně kapituloval, podlehla Bruntál i s hejtmanem Rauberem, v létě Bílovec s hejtmanem Mikulášem Rohrem. Krnovsko obdržel Lichtenštejn, Bohumínsko a Bytomsko Lazar ml. Henkel atd.

V roce 1622 byla potvrzena konfese augšpurská. Biskup olomoucký, jemuž manové na Opavsku přistoupili ke konfederaci se stali svými lenními statky svobodnými, a byli většinou trestáni pokutou. Na Osoblažsku byl odbojný rod Sedlnických zbaven všeho majetku a Osoblažsko prohlášeno majetkem olomouckých biskupů (jako enkláva = zlodějina).

Slezští stavové z obavy před útokem Bethlenema schválili na císařovou výzvu nové výdaje na vojsko. Současně byly obsazené všechny horské přechody do Uher, zvláště Jablunkovský průsmyk.

Po porážce Bethlenových spojenců byl uzavřen mír a Slezsko bylo tentokrát válečných útrap uchráněno. Sny Jana Jiřího, získat zpět Krnovska a Kladska jako knížectví pod svrchovaností Bethlenovou, zůstaly jen sny.

Vše vsadil na spojenectví se sedmihradským vévodou Gáborem Bethlenem, ale jeho uherský spojenec jej zradil a podepsal 6. ledna 1622 s císařem příměří.

V roce 1623 – vojsko vedené sedmihradským knížetem Gabrielem Bethlenem vtrhlo na Moravu a dostalo se až do Slezska, kde došlo k obsazení Bohumína. Útok měl být koordinován s dalšími válečnými akcemi, jejichž by se zúčastnili i Jan Jiří Krnovský, švédský král a další

Podobně zradil sedmihradský kníže Gabriel Bethlen i při další vojenské akci v roce 1623.

Potom, co hlavní spojenec Jana Jiřího Bethlen, neočekávaně uzavřel tzv. mikulovský mír (kníže Gabriel Bethlen s Habsburkem), vše bylo ztraceno.

Po zradě sedmihradského knížete, vyklidil Jan Jiří Moravu, Slezsko a vojsko rozpustil.

Uvádí se, že Jan Jiří Krnovský musel zanechat dalších bojů a emigrovat do Uher, a zemřel 2. března 1624 v Levoči.

A druhá verze uvádí, že Jan Jiří Krnovský zemřel v den svého svátku 24. dubna 1624 v Košicích.

Ať zemřel kdekoli, Jan Jiří Krnovský se velice pozitivně zapsal do dějin Slezska, Bohemie, Polska ale i do dějin Pruska i Německa.

Je nepochopitelné, že historici většinou zužili skutky Jana Jiřího Krnovského do nacionální roviny.

Je to tak, že čeští historici zatemňují osobnost Jana Jiřího Krnovského i dnes, jeho národně osvobozující boj i pomoc nikdy nedocenili! K velkým osobnostem Slezska proto patři Jan Jiří Krnovský.

Jan Jiří Krnovský byl neobyčejný slezský markrabí, nevšední vojevůdce, hrdina nejen Slezska, ale i střední Evropy.

A je dobře to vědět a připomínat dětem – nutnou povinnosti!

Protestantské vyznání bylo v duchu drážďanského akordu trpěno do roku 1627, i když se na politické scéně objevují jesuité, kteří svými kolejemi usilovali o návrat Slezska i Evropy k Římu.

V roce 1648, 1654 byly protestantům vzaty kostely, roku 1666 vyhnáni z far a fary obsazeny římskými faráři; do dvou let bylo ve Slezsku zabaveno 656 protestantských kostelů a více než 500 kazatelů odstraněno…

Jan Amos Komenský v 17. století na své mapě znázornil Opavsko a Slezsko …. Málo kdo dnes ví, že tento tzv. učitel národů, musel emigrovat zrovna pro tu jeho mapu (dnes hraničně upravenou), pomoci této mapy se usnadnil pohyb dánskému a později i švédskému vojsku na území Slezska i Moravy. Pokud by Amos neemigroval, tak by byl obviněn za vlastizradu!

Karel VI. král uherský a císař římskoněmecký: 20. října 1740 zemřel císař Karel VI. král uherský a císař římskoněmecký. Jeho smrt znamenala vymření Habsburku po meči. Za svého života byl plně zaujat válečnými podniky a smlouvami o pragmatické sankci, jako jediný žijící Habsburk chtěl své země nedílně udělit své prvorozené Marii Terezii. V letech 1740 – 1742, po smrti Karla VI., se o dědictví rakouské ucházeli:

Karel Albert, kurfiřt bavorský, jenž neuznal nikdy pragmatické sankce, potomek Anny, nejstarší  dcery císaře Ferdinanda.

August III., kurfirst Saska, manžel nejstarší dcery císaře Josefa I.

Filip V., král španělský, jenž se odvolával na jistou smlouvu z roce 1617, v níž prý Ferdinand ženskému potomstvu španělských Habsburků dal přednost před svým potomstvem ženským.

Boji o Slezsko předcházela, vedla se válka diplomatická. Ještě v roce 1740 odeslal syn nástupce Fridricha Viléma I. - Fridrich II. do Vídně dopis:

„Rechtbegründetes Eigentum des k. Kurhauses Preussen und Brandenburg auf die Herzg. u Fürstent. Jägerndorf, Liegnitz, Brieg, u. Wohlau z ugehörige Herrschaften ...“.

Bedřich II., král pruský (1740-1786), vystoupil s nárokem na část Slezska. Jednalo se především:

o vyvlastněný majetek rodů Hohenzollernského Habsburky

o načítané příkoří Slezanů v době před a po bělohorské době

o hrůzách a újmách z následků třicetileté války – až dosud

Pruský král Fridrich II. se opíral o nároky a staré dědické smlouvy mezi Hohenzollerny a některými piastovskými knížaty, které Habsburkové z titulu lenních pánů Slezska neuznávali a bránili tak Hohenzollernům se stát pány svého majetku v části Slezska. Fridrich II. znovu nabídl Marii Terezii za navrácení sporných části Slezska pomoc i proti nárokům bavorského Karla Albrechta.

Habsburkové, dlouhodobě (i s pomocí českých stavů) upíraly Slezanům jejich práva, jejich státnost, žalářovali je, vyháněli do exilu, připravovali o jejich zemi, přisvojovali si jejich knížectví a bránili ve vyznání. Pruský královský rod Hohenzollernů vlastnil ve (velkém) Slezsku noho majetků a jíž od 17. století si činily nároky zejména na knížectví krnovské, lehnické, břežské a olavské které byly Habsburky vyvlastněny. Největší ujmou rodu Hohenzollernů, byla konfiskace krnovského knížectví Jana Jiřího Krnovského – Hohenzollernského v roce 1621. A je víc než jisto, že tento vyvlastňovací počin v průběhu let mohutněl s jinými příkořími; a po smrti Karla VI. byl tou poslední podněcující kapičkou v započatých tzv. slezských válkách. Výměnou za finanční náhradu ve výši 3 milionů zlatých a za slib podpory Marie Terezie proti nárokům bavorského kurfiřta Karla Albrechta (manžela starší dcery Josefa I.) na habsburské dědictví. Vídeň, která si doposud nebyla jistá, zda Francie bavorské nároky podpoří, Fridrichovy nároky odmítla (nejsou v pozadí pozůstatky sporu o španělské dědictví?).

Neúspěch diplomatických jednání vyústil v ozbrojený konflikt.

16. prosince 1740 vstoupilo 20 tisíc mužů Fridricha II. do Slezska u Grünperku a Kožichova, kde bylo sotva 7 tisíc císařských, a to v poslední chvíli sem poslaných. Bylo obsazeno dolní a střední Slezsko. Vratislav, která si předtím vymohla na Vídni být bez posádky (jedno z mnoha privilegií), vítala Fridricha II. s jásotem a prokazovala mu poctu jako svému pánu. Generál Brown ustoupil z Horního Slezska. Fridrich II. obsadil Krnov.

18. XII. 1740 obsadila pruská vojská Slezsko, vojsko bylo přijato s jásotem a ulehčením.

Vše rozhodla bitva u Molvice – Mollwitz, 10. dubna 1741 byla císařská armáda poražená. 

Ještě dnes (po staletích) je král Fridrých II. Veliký Slezany považován za ochránce státnosti a privilegií Slezanů.

Marie Terezie (1740 – 1780) královna Uher, Bohemie, Rakouska a tzv. Rakouského Slezska. Za jejího panování vypukl neúspěšný boj o dědictví „římsko-císařských Habsburků“; bylo rozděleno Slezsko na Pruskou a Rakouskou část a bojovalo se hlavně o Slezsko, až do roku 1763.

Biskupství ve Slezsku a vše okolo toho…

Jíž skoro jedno-století se zatajují historická fakta o Slezsku i o jejích církevních problémech. Fakta o tom, že breslavské arcibiskupství bylo v roce 1641 odloučeno od Hnězdna a hraničilo s biskupstvím olomouckým na řekách Moravy a Bečvy je historikům přímo nepřípustné uvádět.

Od doby Rudolfa a vstupu Habsburků na výsluní Svaté říše se finanční tok veškerých výnosů nasměroval do Vídně a odstartoval výstavbu neuvěřitelných přepychových paláců a parků. Započala doba nových pořádků, kdy císař začal omezovat církevní moc papeže i landfýdů, knížat i biskupů ve Slezsku.

A v období dědických záležitostech Habsburků (rod Habsburků vymřel po meči), dědictví po otci Karla VI. převzala jeho dcera Marie Terezie a dotklo se to nesmazatelně i celého Slezska.  

Po politických tahanicích a jednáních, i o případné podpoře Vídni, se odhodlalo Prusko osvobodit Slezsko z Habsburské tyranie. Slezsku byla upíraná práva na sebeurčení, dlouhodobě probíhala konfiskace majetku knížat, obzvláště Hohenzollernům. Vše se zkomplikovalo po první slezské válce v roce 1740-41 (od května 1741 vzdorovala Marie Terezie útoku bavorských a francouzských vojsk), došlo k pruskému vojenskému vítězství. A došlo také na dělení Slezska na Rakouské a Pruské, zajímavé je, že pozdější slezské boje pečetí výsledek bitvy z roku 1741.

Snaha o založení biskupství v tzv. Rakouském Slezsku proto trvá (de facto) od roku 1741, po porážce vídeňského císařství, tj. po dlouhodobém znevažování zákonů a bezpráví páchaných Habsburky na Slezanech.

Obzvlášť na území Rakouského, později Sudetského Slezska se fakta i informace o breslavském arcibiskupství, nebo o požadavcích na zřízení opavského biskupství vetují.

V letech 1776 – 1777 se uskutečnila kulminující jednání zainteresovaných stran mezi papežem, rakouskou císařovnou Marii Terezii a pruským císařem Fridrichem. Jednání o nových diecézních hranících se dlouhodobě protahuje, až je odloženo. V rámci Svaté říše se biskupové kapitul Řezna, Prahy a obzvláště Olomouce nechtěli vzdát nečekané možnosti k získání a rozšíření své moci. Jsou započatá církevní i světská jednání, o možném zmenšení slezského arcibiskupství, avšak pověření zástupci z Breslavi a Olomouce nedošli ke shodě a ani ke kompromisu.

Politickou i faktickou ztrátou Slezska v tzv. slezských bitvách, ztratila Vídeň více než polovinu státního důchodu příjmu, pro monarchii úděsné zjištění. A neuvědomovala si to pouze Vídeň, ale i biskupská Olomouc v čele s biskupem Hamiltonem.

Proto je zcela logické, že Vídeň nalezla podporu u autoritářského biskupa Hamiltona a on zase u císařovny i celého intrikánského vídeňského aparátu. Biskup byl zastáncem anexe i své důstojnosti moci. Získáním jižní části Slezsko-breslavského arcibiskupství by navýšilo olomouckou prestiž v „m.m.m“ miniaturním markrabství moravském, a později se to i potvrdilo.

V krátkém časovém úseku a za neomezené pomoci, podpory rakouské panovnice i vídeňského aparátu, byla otevřena tato druhá – bitevní – duchovní fronta.

Poškozený breslavský biskup Schaffgotsch, se nemohl smířit se ztrátou jižních slezských diecézí na úkor Olomouce, proto ostře intervenoval u papeže i u biskupů Evropy. Jakou míru podpory Slezsko dosáhlo lze vyhledat v historických, zamlžených análech. Jisto však je, že valná nebyla, podrobnosti jsou známy pouze Svatému stolci a Dvorské kanceláři ve Vídni.

K návrhům hraničních diecézních změn se papež postavil opatrně, obezřetně tak, aby statut jednání byl v budoucnu možný a nezablokován.

A tak se i stalo, že projekt byl znovu uvolněn 31. října 1776, to zemřel panovačný olomoucký biskup Hamilton, a jehož smrt vyděsila Vídeň. Díky slezské intervenci u papeže (i finanční podpoře) mohl být plán vytvoření biskupství na území Rakouského Slezska se sídlem v Opavě znovu projednáván.

16. června 1773 vydal papež bulu a zasáhl tím především vládu ve Vídni i celou Olomoucku kapitulu. Papežská bula zakazovala volbu nového biskupa do olomoucké kapituly tak, aby nedošlo k volbě biskupa nesouhlasícího s dělením olomoucké diecéze i toho, že se papež požadoval souhlasu olomoucké kapituly se vznikem biskupství v Brně a v Olomouci. Při příležitosti předávání papežské buly o zákazu volby biskupa, bylo nařízeno seznámit olomouckou kapitulu s podrobnostmi s plánovaným územním přerozdělením.

A zase rozhoduje majetek: podpora nových biskupství měly pocházet ze statků ještě neobsazeného olomouckého biskupství a hlavně, z rakouských majetků vratislavského biskupství, tj. v Rakouském Slezsku.

Začalo se počítat, a přepočítávat, no a zjistilo se, že majetky z enkláv olomouckého biskupství na území Pruska se ukázaly být menší, a že to není jen tak šul nul+-. Majetky nebyly plnohodnotnou náhradou za majetky breslavského biskupství na území Rakouského Slezska, proto se nepředpokládal souhlas pruského císaře k projektu opavského biskupství. Vídeňští diplomaté světští i církevní to smetli a zazdili, je rozhodnuto, „…založení biskupství v Opavě je odsunuto na pozdější a příhodnější čas!“

A zde je jádro sporu, pro založení biskupství v Opavě byl nutný souhlas také slezského biskupa Schaffgotsche a to hlavně tak, že se vzdává svého zákonného vlivu v prostoru nynějšího okupovaného území Rakouského Slezska; tj. vyseknutého území SLEZSKA.

Breslavský biskup Schaffgotsch se vůči plánu rezolutně postavil, žádal císařovnu o respektování všech svých světských i církevních práv na celém území Slezska. Uvádí dále, … že tato práva a privilegia byla vždy respektována okolními sousedy, jsou potvrzena papežem a po staletích uznávána Svatou stolici v Římě, jako majetek jeho i jeho předchůdců breslavského arcibiskupství …

A zase došlo při vystupování k maření jednání, vídeňsko-mocensko-politická kapitula v Olomouci udělala vše, aby ke kompromisu nedošlo!

Paralelně žádali kanovníci katedrální kapituly v Olomouci císařovnu, aby využila svého práva a obešla papežskou bulu o jmenování olomouckého biskupa a vybrala z jejich středu spolehlivého kandidáta na olomouckého biskupa. Obávali se totiž, že protahování a oddalování jmenování je na škodu olomoucké církevní i světské moci ve Vídni.

Vídeň potřebovala daně světské, církev ovečky i daně, oba potřebovali kontrolu nad okupovaným Rakouským Slezskem.

V politické hře je ale i papež. Vídeň a císařovna Marie Terezie chce obejit odmítavé pruské postoje a navrhuje vypracovat dvorní kanceláří ve Vídni, pro Vatikán, povýšení Olomouce do hodnosti arcibiskupského sídla (tj. na úroveň breslavském arcibiskupství) a ustanovení biskupství v Brně.

A bylo rozhodnuto.

No, a co se týče plánu na vytvoření biskupství v Rakouském Slezsku a Opavě, tak tento návrh je zamítnut pro nedostatek fondů na biskupskou rezidenci a sídlo kanovníků…?

Vatikán byl zaskočen Habsburskými intriky, později zachraňoval už jen svoji prestiž?

V Římě probíhala stále početná jednání. Olomoučtí kanovníci rozehráli vysokou hru, 29. listopadu 1776 připravili zpřesňující body k novému přerozdělení diecézí o majetku i podmínkách:

1. Majetky statku Chrlice a Újezd …

2.  A že olomoučtí biskupové určí, a že biskupstvím v Opavě a Brně bude odňato právo patronátu nad několika farnostmi, a že Olomouc neomezeně posílí.

3. Znovu přezkoumat majetek panství Chrlice a Újezd včetně panství Šlapanice.

4. Hodizovská léna připadnou opavskému biskupství!

5. Jestliže Prusové budou požadovat … musí radikálně vyžadovat i Olomouc …! A přepočíst, … na majetek, … a na peníze…!

6. Nominace Olomouce i Brna je záležitostí císařovny, …brat ohled na územní reorganizace diecézí Spiše a Trnavy…

… a že jsou poplatky … a kdo je platí, … potvrzující buly zaplatí císařská dvorní komora …

… a že jsou poplatky na udělení církevní jurisdikce… a měli by je zaplatit jednotliví biskupové Olomouce a Brna…

…a co má případně vlastnit biskupství v Opavě: že … Odry, Mauckendorf, Radkov, Vítkov, Katscher, Velké Petrovice. A čachry a výměny Oder i Mauckendorfa za Jaktař a Schlackau, … a čeho se Olomouc chce zbavit.?

A Vídeň intrikuje: prosazuje pochybné panovnické –  „ius patronatus“ – později právo nominace biskupů do nových biskupství, a do úřadu brněnského biskupa je povolán Matyáš František Chorinský von Ledske!!!?

24. května 1777 obdrží vyslanci olomoucké katedrální kapituly rozhodnutí císařovny:

… v olomouckém arcibiskupství bude 312 farností.

… Brno dostane od Olomouce 151 farností

…  a biskupství v Opavě by mělo dostat 61 farností.???

– Patronátních farnosti (proboštství), bude sedm. Opava dostane náhradu za proboštství Odry a Mauckendorf (která mají připadnout Olomouci!) proboštství Jaktař a Schlackau!

– Panství Chrlice a Újezd; dluhy Šlapanic a převzít závazky 25 000 guldenů.!

– Hoditzovská léna připadnou budoucímu opavskému biskupství.

– Pokud by biskupství v Opavě nebylo zřízeno, tak Hoditzovské léna se navrátí z rozhodnutí císařovny do majetků arcibiskupství olomouckého?!!!

To je čachrování, co?! Hoditzovské léna Slezska, do majetků arcibiskupství olomouckého? O ostatním majetků a farnostech škoda mluvit!

– Císařovna si vyhrazuje právo nominace v obou nových biskupstvích; tím se panovnice povyšuje nad papeže.? Na oplátku za to, se postará o snížení tax za jmenování biskupů.

A tady je počátek, zrod a důvod rozdělení, dělení – nepřijatelného zasahování světské moci do církevní, a „z vůle panovnice“ vzniká velká moravská diecéze olomoucká s 524 farnostmi!?

A byla i horká půda ve Slezsku. V teritoriu hraničících s Pruskem a Maďarskem, byli luteráni a hrozilo ohrožení a pronikání luteránských vlivů. I přes obezřetnost se olomouckým biskupům a církvi nepodařilo zabránit pronikání luterství do prostoru tzv. Rakouského Slezska a odlehlých horských oblastí. Náboženské bouře si vynutily rozdělení teritoria, změny krajů a oblasti, a to z prostého a veledůležitého důvodu, pro – nedostatečný kontakt biskupů a kněží s věřícími, ve všech oblastech Sudet i Těšínska …

Moc a moc práce pro Jesuity.

O tom, že se panovnice pohybovala v kalných vodách, a že se snažila použít církev ke svým mocenským záměrům, není pochyb. 

(A historie dosvědčuje, jakou magickou moc mají tolárky, guldeny, koruny a jaké potěšení může poskytnout vyvlastněný klášter i všechen církevní majetek, nejen pro vládnoucí Habsburky, ale později i komunistům).

Pochybné a nehorázné panovnické – „ius patronatus“ – císařovna si vyhradila právo nominace v rakouském císařství sobě a svým nástupcům. Nehorázné je to, že papež měl vždy při jmenování nových biskupů poslední slovo, ale v této kauze ne!?

A uvádí se dnes, aby neutrpěla prestiž papežské moci, že prý: „Marie Terezie píše papeži Piu VI., ze dne 9. června 1777 vyplývá, že císařovna prosila papeže, aby potvrdil volbu nového biskupa Brna Matyáše hraběte Chorinského“, spolu se souhrnem nových diecézních hranic a seznamem farností. Olomouc jich měl mít 312 a Brno 151, v případě vzniku slezské diecéze by měla Opava, jako stoliční město Slezska obdržet od Olomouce 61 farností.!!!!

Antonín Theodor hrabě Colloredo – Waldsee je zvolen novým arcibiskupem olomoucké arcidiecéze, z většiny volebních hlasů – byl jeden proti.

V nápadně krátkém čase jednoho a půl měsíce od smrti olomouckého biskupa Hamiltona, byl pod agresivním nátlakem Vídně smeten návrh o založení samostatného slezského biskupství v Opavě.

Ve svém Breve potvrzuje papež Pius VI. novým arcibiskupem olomoucké arcidiecéze Antonína Theodora hraběte Colloredo – Waldsee a svěřuje mu i brněnské biskupství. Od smrti Přemysla Otakara II. je Brno enklávou (majetkem) císařů římskoněmeckých a to byl také důvod, že zde bude i biskupství. Současně se na vědomost dává světským a církevním činitelům, že od 30. července 1777 se diecéze moravského biskupství děli na dvě části a taky  se biskupství v Olomouci povyšuje do hodnosti metropole.

Olomouc pohlcuje minimálně 61 nezpochybnitelných farností breslavské diecéze a uvádějí se i fakta, že farností je mnohém více. Vídeňští Habsburkové se opovážili k tomu, k čemu se neodhodlal žádný panovník Svaté říše římské po staletích, aby byly zpochybněny hranice Svaté říše! Zemské hranice a svatou alianci se zavázal v přísaze zachovávat každý král Svaté říše i neměnnost. Východní a západní jmění breslavského biskupství bylo i na habsburských územích (Vidnavy, Těšína, Jičína, Opavy a Krnova, atd.).

Že nepodstatná jsou další fakta bez opavského biskupství, tak – jen ve zkratce:

Že datum ustanovení moravské metropole v Konsistoriální kongregaci v Římě … 22. července 1777 …

Že opis auditora byl zaslaný Římské rotě dne 23. července 1777 …

Že jestli císařské nominační právo na brněnské biskupství bylo potvrzeno papežem a vše probíhalo dle přání císařovny a kancléře Kaunice …

Že datum 22. červenec 1777 byl velmi důležitým mezníkem. Tímto datem je totiž spojena papežská aprobace metropolitní organizace na Moravě a ve Slezsku (?) …

Že papež v bulách z 5. prosince 1777 stanovil, že biskupství v Opavě patří do projektu rozdělení diecéze v Olomouci, a dne 17. prosince 1777 byly poslány do Vídně …

Že v bule „Inter plurima“ vydané papežem Piem VI. 5. prosince 1777 se uvádí, že Opava je nazývána druhým sufragánem olomouckého biskupství …?

Že v druhé bule „Suprema dispositione“ vydané papežem Piem VI. také dne 5. prosince 1777, se hovoří o podřízenosti toho – tomu …

A není pravdou, že v bulou „Suprema Dispositione“ z roku 1777, papež Pius VI. Opavské biskupství de-facto založil na papíře, jak se uvádí – prý, ale podstatné je:

– že „…bula z roku 1777  byla výsledkem dlouholetých snah, diplomatických smluv, císařských kompromisů a přesunů církevně – světského majetku. Je nadmíru zvláštní pro naše pochopení teologie a kanonického práva oné doby.“

Podstatné snad je toto: že ve své bule „… papež Pius VI. odsuzuje všechny, kteří by v budoucnu chtěli cokoliv změnit v ustanoveních obsažených v této bule.“

… Dále bula papeže Pia VI. upozorňuje na složitou situaci a vzniklé problémy z toho vzniklé, pakliže se hranice státní neshoduje s hranicemi biskupství. Jak tomu je v případě breslavského arcibiskupství a jeho souseda – olomouckého biskupství …

Prozřetelně uváděná fakta v bule papežem, jsou aktuální od 18. století až do dnes – tj. do 21 století.

– je faktem i hypotéza, že agresivita Habshurku paralyzovala papeže …?

Ať to bylo, jak to bylo, byla připravena pootevřena zadní vrátka pro budoucí jednání. Není vůbec překvapením, že … o čtrnáct dní později, dne 10. ledna 1778, předložila císařovna Marie Terezie olomoucké kapitule rozhodnutí, že vznik opavského biskupství bude odložen „in suspenso“ a to (prý) pouze do ukončení sporu s pruským císařským dvorem …

Překvapuje abdikace biskupa Schaffgotsche 28. března 1787.

Na návrh biskupa Schaffgotsche, který se angažoval ve svém sporu (byl paralyzován), byl jmenován jeho nástupcem Joseph Christian, a jak jinak, císař Fridrich II. v Pruském Slezsku s tím souhlasil. Biskup Schaffgotsche svůj boj prohrál a to proto, že se pustil do boje se šéfem …, který vše moudře řídí … Novým biskupem breslavským byl 12. listopadu 1787 jmenován Joseph Christian. Nepohodlný slezský biskup je odstraněn …?

12. listopadu 1787 je jmenován Joseph Christian nástupcem biskupa Schaffgotsche.

Po smrti nepřející císařovny Marie Terezie (+29. 11. 1780) pokračoval v jejím odkazu i její syn a nástupce Josef II., který odolával prosbám i nátlaku Slezanů ke vzniku opavského biskupství.

V roce 1849 – 1850 bylo Rakouské Slezsko prohlášeno za samostatnou zemi rakouské monarchie, Opava se stala sídlem slezského místodržitelství a zemské vlády a od r.1862 také parlamentu (Slezského zemského sněmu).

Slezané se nikdy nesmířili s církevní i světskou nadvládou Olomouce a boj s nepřejícím Habsburkem vyhráli už v roce 1850, kdy se Slezsko konečně vyčlenilo ze spárů světské vídeňské moravské enklávy.

Ze spáru církevní nadvládou Olomouce se nepodařilo dostat, díky tomu nehoráznému panovnickému – „ius patronatus“, olomouckým biskupem byl jmenován vždy zpravidla někdo z rodu Habsburků, nebo pro-vídeňský nejspolehlivější biskupský adept.

Paradoxně v čelních řadách olomouckých biskupů byli i Slezané, ale tito nikdy nepodpořili zřízení biskupství ve Slezsku. Byl to hlavní kamen úrazu, proč se nakonec ve Slezsku a na biskupství Ostravsko-opavské muselo počkat ještě dvě sta devatenáct let = 219 let!

O prostory prastarých diecézních hranic, tj. území Rakouského i částečně v Pruském Slezsku, probíhala neúnavná diplomatická jednání dvou rozdílných státu a paradoxně římskokatolické církve, se dvěma frakcemi, která sledovala zájmy jednotlivých státních monarchů a církevních potentátů.

Po více než dvěstěleté době, historické prameny prokazují, že vládci měli vždy zájem územně-jurisdikční reorganizaci diecézí v hraničním území řešit. Mnozí panovníci, vlády i státní úřednicí s obou stran, usilovali především o tom, aby žádná část státního teritoria nebyla podřízena církevní oblasti, zeměpánovi či biskupovi, který měl sídlo v cizím státě. Což mělo za následek nepřípustnou absenci nekvalitního teologicko-kanonického strádaní Slezanů. 

Slezští katolíci na tomto území podléhali jako poddaní dvěma soupeřícím biskupstvím, breslavskému a olomouckému. Paradoxem bylo, že pruští katolíci patřili pod rakousko-uherské biskupství a rakousko-monarchičtí pod biskupství v Breslavi, což mělo za následek přímému národnostnímu i politickému napětí.

A co potom návštěvy a kontroly pověřených duchovních úřadu u svých oveček? Olomouckým či breslavským biskupům, nebo jiným pověřeným duchovním úřadům byla zpravidla stižená vizitace. Návštěvy na obou stranách se mnohdy uskutečňují až po předchozích a zdlouhavých schvalovacích řízeních cizího zemského pána (tj. v podstatě nepřátelského státu), a tito byli mnohokrát odbytí nepřejícnou lhostejnosti. 

A jak na Těšínsku? … V Těšíně sídlil kníže a biskupský komisariát, před slezskými válkami byl pod jurisdikcí arciděkanství opolského a byl z něj v 16. i 17. století řízen i kontrolován. Komisariát byl oblastní jednotkou církevní organizační soustavy a odpovídalo za církevní administraci, strukturu, zemskému hejtmanství tj. Landeshauptmannschaften. A naopak např. pro Nyského knížectví, Nyský komisariát… atd. atd.

Složité vztahy polsko-české, česko-německé, polsko-německé, popř. vztahy katolicko-evangelické jsou toho příkladem, že mnohdy vyúsťovala (v těchto národnostních uskupeních) i v ozbrojené konflikty.

A faktický i prakticky to znamenalo, že se po celou tu dobu na těchto územích Slezska udržovala existence duální mocensko-politických zdrojů vlády a tím i dvě církevně-státní jurisdikce.

Když pátráme, kdy byla založena ve skutečnosti Ostravsko – opavská diecéze, tak to bylo teprve bulou „Ad Christifidelium spirituali“, vydanou papežem Janem Pavlem II. – 30. května 1996, za předpokladu dodržení přísných kriterii a okolnosti.

Mons. František Václav Lobkowicz je prvním sídelním biskupem Ostravsko-opavské diecéze a 31. 8. 1996 proběhla slavnostní inaugurace v katedrále Božského Spasitele v Ostravě.

Diecézní biskup je totiž vrcholovou vedoucí kapacitu diecéze i biskupství, nástupcem apoštolů, který je jmenován Svatým otcem, a kterému také podléhá. Prostřednictvím diecézní kurie biskup řídí celou diecézi, zejména ve správě pastorační činnosti, včetně diecézního i soudního úřadu. K provedení a zajištěni svého poslání ve Slezsku, souvisejících s jeho papežským pověřením, zajišťuje biskup řadu úřadů církevních, světských, včetně nařízení, zákonů a pravidel.

Následky i cenu, za násilně dělenou prastarou diecézí lze vysledovat za první republiky i v éře komoušů, a pokračuje až dodnes. Z úředního aparátu se vytratila jakákoli připomenutí z historie Slezska.

Potěšujícím příslibem pro budoucnost Slezska je, že došlo k průlomové a precedenční změně při obnově jakých, takých slezských zemských hranic, jak vidno z faktického zobrazení Ostravsko-opavském biskupství.

Doba císařských rozhodnutí – historický mezník. Poprvé je uváděno pojmenování Österreichisch – Schlesien (bylo běžné od roku 1848), pokud se potřebovalo odlišit od pruského Slezska, jinak se nadále užíval název Schlesien. Události revolučního roku 1848 – 1849 zasáhly do života každého obyvatele jak v pruském tak v rakouském Slezsku. Důležitou změnu, kterou revoluční pohyb přinesl, bylo opětné oddělení rakouského Slezska od Moravy a jeho konstituování jako samosprávné rakouské provincie.

„Květnové vládní nařízení o rovnosti vnější úřední řeči pro všechny jazyky v zemi obvyklé do Slezska asi vůbec nedošlo. Neprojevil se tu ani duch všech ústav z l. 1948 – 1949, v tom i návrhu zemské ústavy slezské z 30. 12. 1849, kde se všude proklamovala rovnost jazyka. To vše zůstalo na papíře. Slezsko zůstalo ze strany vlády (ve Vídni) i Němců považováno za zemi německou. Nařízeními ministerstva vnitra a justice z roku 1851 byla zde němčina připuštěna za jedinou úřední řeč, kdežto čeština a polština byly vyloučeny proto, že ve Slezsku nejde o spisovné řeči, nýbrž jen o „dialogy.“

V roce 1849 bylo Rakouské Slezsko prohlášeno za samostatnou zemi rakouské monarchie, Opava se stala sídlem slezského místodržitelství a zemské vlády a od roku 1862 také parlamentu (Slezského zemského sněmu).

26. VI. 1849 vyšlo císařské rozhodnutí o reorganizaci všech stupňů státní správy. Na jeho základě mělo byt odděleno Rakouské Slezsko od Moravy a mělo se stát samostatnou zemi v rámci habsburské monarchie oficiálním názvem „Vévodství Horní a Dolní Slezsko“. Kdy od této doby, mněly tomuto územně správnímu uspořádání náležet i tzv. moravské enklávy ve Slezsku, a které mněly byt podřízeny jejím příslušným politickým úřadům už na nejnižším stupni (Moravská Ostrava, Budišov, Osoblaha a Příbor).

1. ledna 1850 vstoupilo v Rakousku v platnost císařské rozhodnutí ze dne 26. VI. 1849 o reorganizaci všech stupňů státní správy. Na jeho základě bylo opět odděleno Rakouské Slezsko od Moravy a Slezsko se stalo samostatnou zemi v rámci habsburské monarchie oficiálním názvem „Vévodství Horní a Dolní Slezsko“. Od této doby podléhaly tomuto územně správnímu uspořádání i tzv. moravské enklávy ve Slezsku, které byly podřízeny příslušným politickým úřadům na nejnižším stupni. Nejvyšším orgánem zemské správy se stalo místodržitelství se sídlem v Opavě. V jeho čele stál místodržitel, jemu byli podřízeni dva radové a další personál tvořili dva koncipienti a čtyři úřední sluhové. Vzhledem k nevelkému rozsahu staronové habsburské korunní země nedošlo k jejímu rozdělení na kraje a ke zřízení krajské politické správy, ustanoveno bylo pouze sedm politických okresů se sídlem v Bílsku, Bruntále, Frýdku, Frývaldově, Krnově, Opavě a Těšíně. V čele okresní správy bylo okresní hejtmanství s okresním hejtmanem, který musel mít povinné právnické vzdělání. Okresní úřady měly široký okruh působení ve věci vyhlašování a provádění zákonů a nařízení, udržování bezpečnosti, evidence obyvatelstva, hospodářských záležitostí, tiskového dozoru a podobně. Pro potřeby soudní správy byly politické okresy rozděleny na menší celky, tzv. soudní okresy: Jičínsko, Šternbersko, Šumpersko.

Po roce 1850 získalo Slezsko samostatnou politickou správu.

Něco z obecného života

V roce 2006 píše Ivan Motýl v regionálním ostravském denníku o Slezsku: „To co ještě před (2. svět) válkou věděl každý školák, je dnes problém pro vysokoškolsky vzdělané obyvatele kraje, jenž se rozkládá na území dvou historických zemí Koruny české, kde vlastně přesně končí Morava a kde začíná Slezsko“.

Anketa z novin v roce 2006. Co bylo dále řečeno o Slezsku a slezských němcích: „Odsunem slezských Němců přišel kraj po válce zároveň o velké slezské patrioty, kteří by dnes nedali na Slezsko dopustit“, (Hans Korbel, předseda opavského Slezsko – německého spolku).

O vnímání Slezska: „Slezsko bylo vždy na okraji zájmu. Už za Rakouska o nás v Praze ani ve Vídni nikdo moc nevěděl“. (Básník a regionální historik Bohumil Pavlok z obce Řepiště u Frýdku, jehož otec byl v létech 1911 – 1918 poslancem za Slezsko ve vídeňském parlamentu).

Zakázaný bál: „Za komunistů nám zakázali kvůli pojmu Slezsko už zorganizovaný Slezský bál“. (Předseda opavské odbočky Matice slezské Vlastimil Kočvara).

… „ Jenže, když by chtěl učitel dějepisu ukázat dětem o dějinách Slezska něco navíc, musel by až do muzea v polské Ratiboři, kde mají pěknou expozici o dějinách Slezska. V Opavě, Krnově nebo v Ostravě v muzeu o Slezsku mnoho nenajdete“, vysvětluje Kočvara. (Předseda opavské odbočky Matice slezské Vlastimil Kočvara).

Hranice historických zemí, přesnou trasu hranice mezi Moravou a Slezskem znají jen odbornicí. Přesto se nový kraj, dnešního Moravskoslezského kraje, přihlásil nejen k historické Moravě, ale i k po desetiletí opomíjené zemi Koruny české – ke Slezsku.

Havířov je ve Slezsku? Blázníte? To je Morava! Podobně takto dnes (ve 21. st.) uvažuje větší část obyvatel Havířova.

12. VIII. 2006 píše v regionálních zpravodajských novinách Boleslav Navrátil a klade otázku: Bydlíte na Moravě, nebo ve Slezsku? „Zeptali jsme se namátkou padesáti osob z Poruby, zda žijí na Moravě, či ve Slezsku? Všichni bez výjimky se domnívali, že mají trvalé bydliště na Moravě“.

Hudební redaktor Českého rozhlasu Radek Rejžek chodí po zvonicích v republice a v poledne pak vysílá hlasy zvonu různých kostelů. Při návštěvě Oder uvedl, že zde mají nejstarší moravský zvon.

Stejně se chovají různí politikové. Jestliže jeden poslanec z Karviné uvede, že byl zvolen za severní Moravu, pak to svědčí o jeho nevzdělanosti a o tom, že k regionu nemá žádny vztah, za snahou byt zvolen je hlavně touha po moci a vysokém platu.

V souvislosti se stavbou automobilky se velmi často píše o severomoravských Nošovicích. Bohužel, nejsou na Moravě.

V Porubě si nechal jeden turistický oddíl vyrazit znak s nápisem „Moravské Slezsko“. Proč? Slezsko nikdy nebylo podřízeno Moravě!

Ostrava – větší část metropole leží ve Slezsku… Morava při pohledu do mapy tvoří v Ostravě jen úzký klín vražený do Slezska mezi řekami Odrou a Ostravici …… “. (To snad ne?)

„Poruba? Řekl bych, že leží někde mezi Moravou a Slezskem, „uvedl ředitel Jiří Mužný z porubské základní školy v ulici G. Klimenta (se snaží) vyklouznout z otázky, …. „V osnovách nemáme o současné podobě Slezska vůbec nic, takže se domnívám, že děti tento pojem moc nevnímají“, dodal ředitel Mužný, jinak studovaný dějepisář.

„Vím, že Bruntál patřil ke Slezsku a zemská hranice vede dokonce okrajem města, takže místní část Moravský Kočov už je na Moravě. Jen mám pocit, že to teď vůbec není důležité“, míní ředitel 4. základní školy v Bruntále Zdeněk Kašpárek.

Co dodat? Pokračuje neuvěřitelná devastace historického povědomí?

Komunistická strana Čech a Moravy pohrdá SLEZSKEM

No – nehoráznost, kterou nemusím!

Komunisti jsou Ti, co za neuvěřitelnou dobu jedné generace, znesvětili i zmrzačili Slezsko. Zločinecká KSČ se přetransformovala na KSČM a přežívá díky tomu, že valná většina dnešního Česka je poznamenána komunisty (od roku 1948 do 2010). Mnoho a mnoho zotročili, mnoho a mnoho kolaborovalo s touto stranou (v éře ČSR – ČSSR – ČSFR), všichni kradli a využívali veškeré opojení mocí a využívají ustavičně?

A paradoxem ani není, že na počátku 21 st. KSČM neuznává SLEZSKO přesto, že zde zahnízdila silnou členskou zaklánu, přesto jim pohrdá?

Jen na vysvětlenou, Slezsko hraničí s Moravou už na řece Moravě a Bečvě.

Těšín – Teschin – Tessin, první písemnou zmínku o hradě obsahuje papežská bula papeže Hadriána IV. pro vratislavského biskupa Valtera z roku 1155, která vedle stanovení hranice vratislavské diecéze (mimo jiné vypočítává 15 kastelánů, které patři biskupství), rovněž soupis církevního majetků.

V roce 1163 obdrželi, potomci vyhnaného polského knížete Vladislava II. Slezsko, ke kterému patřilo i Těšínsko. Hranice Slezska zobrazuje řeka Odra. Knížata Piastovců uzavírají sňatky s německými kněžnami a knížaty, tak se stávají i německou šlechtou. Slezsko se stává nezávislou, ale i značně poněmčenou zemí.

Těšínského knížectví se nevzdalo Polsko ani v roce 1335 v Trenčíně; v minulém století, se sice nepodařilo uspokojivě dořešit vlastnictví bývalého knížectví, ale dnes se zdá, že územní časová bomba Čechů a Poláků je definitivně zajištěna.?

V roce 1402 se totiž dostaly Hukvaldy, Místecko – Frýdlantsko do vlastnictví Těšínských knížat, na dobu více než 200 let. Tak, že Hrabová i město Ostrava (dnes, celá ostravská oblast) byla buď přímo v držbě těšínských knížat, nebo jako léno zastavené opavských knížat (olomoucko-biskupských). A tak se stalo, že Čertovou Lhotku – Mariánské Hory aj. založil na svém území těšínský kníže Bolek.

Není tajemstvím, že těšínská knížata byla mnohokrát poctěna čestným a zodpovědným titulem Slezanů „landfrýd“ – ochránce slezských privilegii a práv.

Zvláštnosti těšínských knížat bylo, že přísné dbaly na své hranice knížectví i sousedské, a to i přesto, že knížectví spadalo pod pravomoc společného panovníka Svaté říše římskoněmecké. Dnes je naprosto snadné označit historické hranice těšínského knížectví. Těšínsko se svoji mohutnou rozlohou rozkládalo od Opavska směrem k Ostravsku, Frýdecku, Valašskému Meziříčí, Jičínsku, Olomouci a Fulnecku. 

Těšínsko zasáhlo (rovněž jako i jiné) tzv. prosazování panovnického absolutismu Habsburků; 19. V. 1653 zemřela Alžběty Lukrécie (poslední Piastovna) a knížectví těšínské připadlo Habsburkům, bylo de facto vyvlastněno!

Těšín hrál důležitou roli při prvním i druhém dělení Polska a byl mostem (bránou) k Haličsku.

20. VIII. 1787 byl ustanoven v Rakouském Slezsku nový orgán, tzv. kriminální soudy. Bylo to v rámci reorganizace trestního soudnictví, které soudili obviněné bez ohledu na stavovskou příslušnost. Pro Rakouské Slezsko byl ustanoven kriminální soud v Těšíně, Opavě…

Třetí dělení Polska (1795) vyznělo opět ve prospěch (polského) Těšína, připojení k sousednímu Haliči. Těšín mohutně investuje do Ostravska. Rudolfova huť byla postavena ve Vítkovicích (na území Slezska) a Těšín ji zahlcuje levnou pracovní sílou.

Privilegium ze dne 4. III. 1836 začíná obvyklými slovy: „My Ferdinand První, z Boží milosti císař Rakouský, král Jeruzalémský, Uherský, Český atd. atd.“ „Ježto nás bankovní dům S. M. Rothschilda co nejpoddaněji prosil, abychom jemu … z privilegia Severní dráhy…“

A tady začíná známý slogan NE Ostraváci, ale „Těšiňoci maju kratke zobaky!“

A jak to bylo pod Habsburskou nadvládou na Těšínsku? Knížectví těšínské (vyvlastněné?!!) připadlo Habsburkům a Ti si dělali co chtěli.

Při habsburských reformách bylo Těšínsku vyhrazeno území po řeku Ostravici; od Ostravice připadla oblast Jičínsku (Ostravsko a Fulnecko), no a to byl při dalším územním členění krůček k začlenění Jičínska pod Přerov, a následně pod Moravu. Tato Habsbursko monarchistická reforma, která měla paradoxně usnadnit vládnutí, byla zneužita po rozpadu monarchie a aplikována prvorepublikovým nacionalismem proti Sudetským Němcům a Slezanům v Rakouském Slezsku.

A tak se stalo paradoxně, že po vzniku republiky se pomalu, ale jistě pamětihodný a posvátný Těšín odsouvá do propadliště zapomnění. Úplně nepodstatné a nicotné slezské městečko Moravská Ostrava, se po roce 1928 dostává (jako vyvolené) na výsluni republiky, a to skrze bohatství Slezanů. Slezské město, s nicotnou historií i památkami, si neváži ani těch nicotnosti co má. Devastuje kašnu, morový sloup a ještě to ostatní – něco, co kde eště zbylo, a na druhé straně Opavu, Těšín aj., hanobí pro svou historii, vlastenectví a dokonce začleňuji do tzv. teritoria Severní Moravy?!

Šenov, absurdní informaci o historii Šenova nalezneš v oficiálních pramenech města, kde se uvádí mimo jiné, že: „Od 12. století patřil k těšínskému knížectví jako jeho západní část, které bylo od dob Přemysla Otakara II. až do roku 1742 součástí zemí Koruny české…“ (takové neuvěřitelné historické pitomosti slezského venkova i měst nalezneš i jinde v dnešním Slezsku).

Na vysvětlenou: Šenov, vždy patřil pod správu Slezska v rámci polského království. Šenov, Šonov, Schönhof, Szeónov se nalézá v Těšínském knížectví. Zajímavosti je: že rody Sedlnických z Choltic, anebo Skrbenských, Šaškové (nebo klaunové?), jako vlastníci panství Schönhofu byli vždy nekompromisními Slezany a nikdy nezradili zájmy Slezanů a Slezska (přesto byli vytlačení Svatou říší z oblasti dnešního Ostravska, Frýdecka, …)!

A co se tyče Přemysla Otakara II., tak spojitost s touto těšínskou oblastí bylo pouze přechodné, vlastnické tehdy, když táhl tímto krajem se svým vojskem proti pohanům v Prusku, to potom zdejší kraj poplenil a vyloupil.

Šenov pod tzv. Korunu českou nikdy nepatřil, vždy patřil pod Wroclaw – Vratislav – Breslau. Těšín byl v rámci říše římskoněmecké ke svým sousedům nekonfliktní i vstřícný svou pomoci, ale vždy nekompromisně odhodlaný svou zemi uhájit, nežli ztratit.!

Nástupem Habsburků a slezlými válkami se to posunulo do jiné roviny, …

A ta, tzv. Koruna česká, tak, tato koruna patřila Lucemburkům, Uhrům, Jagellovcům, Habsburkům… a vždy v rámci Svaté říše římskoněmecké patřila cizincům, ne Čechům.

Budišov nad Budišovkou – slezské město. Vznik a založení města (jak jinak) je nejasný a začíná slovem „snad“ – snad v roce 1239. Budišov nad Budišovkou „snad“ založil opat kláštera Hradisko v Olomouci jménem Budiš. První zmínka je z roku 1239, kdy se Střelenský les (povodí horní Odry) stal předmětem sporu mezi klášterem Hradisko a olomouckým biskupem. Před rokem 1305 byl (záhadně a záhada vždy zavání nepravosti) darován olomouckému biskupství? První písemná zpráva pochází z roku 1301. Ještě dnes lze dohledat v okolí města hraniční kameny moravských biskupů. V roce 1850 byla tato moravská enkláva (na Opavsku) zrušena císařským rozhodnutím. Podstatná většina dotazovaných obyvatel dnes pokládá město i oblast za Moravu.?

„Čermná ve Slezsku byla založena za vlády Přemyslovců ve 14. století. V roce 1377 byla přidělena k panství Horního Vikštejna, v 16. stol. patřila panství v Melči a v 18. stol. vítkovskému panství. Dominantou je kostel sv. Markéty, postavený r.1792 a obnovený v r.1855. Před kostelem stojí socha sv. Jana Nepomuckéhé z r.1853.“ Tak, to je opravdu vše! Neuvěřitelně krátká oficiální až d… historie slezské obce, poblíž Vítkova. A zase ten „dobrodinec“ Přemysl založil vesnici? …ne, ne, ne, ne-u-vě-ři-tel-né … a navíc – Severní Morava?

Věřím, že když prokáži jako Slezan zájem a láska k obci, vlasti, Slezsku, tak udělám ze své vesnice svoji drahou domovinu, dohledám a zviditelním svoji obec i pro ostatní v blízkém i dalekém okolí! V tomto případě, zde žiji, lide bez zájmů?  …

       Čermná ve Slezsku byla typickou slezskou vesnici s obyvatelstvem hlásícím se k německé národnosti v poměru 99%. Obyvatelstvo přežívalo v této vysoké nadmořské výšce praktický osm měsíců v chladnějších podmínkách a zabývalo se zemědělskou a chovatelskou činnosti. Okolí obce hluboké smrkové lesy (i dnes neuvěřitelně čistý houbový vzduch lesů). V blízkosti obce, směrem k vojenskému prostoru Oldřůvek a říčky Budišovky, se nacházejí torza tři břidlicových lomů, ve kterých byla v minulosti dobývána břidlice pro blízké i daleké okolí. Práce v břidlicových lomech živila zdejší chudou slezskou oblast i obec Čermnu. Dle vyprávění pamětníků, břidlice ze zdejších lomů byla tak kvalitní, že byla dopravována až do Prahy, kde zdobila střechu chrámu sv. Víta a ostatních sakrálních památek Prahy.

Po druhé světové válce byli obyvatelé vyhnání, až na…. Poslední okamžiky sudetských usedlíků, pochodujících lípovou aleji k nádraží děsí dodnes, bylo prorokováno, že „když …“; ale to už stačí. Vidíte, že se stačí trochu poptat v okolí a kolik zajímavých historických informaci lze dohledat, atd., atd.

Ptáte se, proč zmiňované informace nejsou zaznamenané v uvedené obci? Tak mě se neptejte, nevím, není co dodat. Ale prosím Vás o jedno, pokud bydlíte ve Slezsku, tak se prosím zamyslete nad historii své obce, města, Slezska a nepište do historie trapné. Prosím.

Problémy s prvotními historickými informacemi slezských osad, měst, tvrzí, hradů atd., vyvstaly od vzniku tzv. první republiky, a po druhé světové válce se skoro podařilo vedoucí síle KSČ udělat ze Slezska – tzv. „Severní Moravu“, Slezan to nechápe a je to pro něj hanlivé a potupné! Osady, města, oblasti postrádají prvotních informaci např. o založení, osídlení, národnosti jsou např.: Broumovsko, Ostravsko, Novojičínsko atd.; Osoblaha, Fulnek, Šternberk, Libava, Rýmařov, Spálov, Šumperk, Štramberk atd. atd.

Koenigsberg, Fulnek, Jičín atd. a pochybně uváděna historie těchto měst (jako i jinde), je spojena s rodem pánů z Kravař, tj. ze Slezskem! Rod pánů z Kravař vlastnil v druhé polovině 14. století také panství fulnecké, bílovické, klímkovické, jičínské, osoblažské atd. atd. Neuvěřitelné … je tvrdit, že tento slezský rod pánů z Kravař byl poddaný Čechům! Neuvěřitelné!

Koenigsberg – Klímkovice, perlička. Uvedl na toto téma jeden tzv. historik: „Víš, já ti nevím, jak to, že ty Klímkovice byly pod Těšínem…? Těšín, za Odrou a před Odrou??“ Prostě nepochopil a niky to nepochopí, že je to Slezsko! Byl líny se učit a bádat! Nikdo jej neinformoval o tom, že Těšín a knížata těšínská byla tak mohutná a že Kravařové, Sedličtí, Lichtenštejnové a jiné rody vlastnily Ostravsko, Jičínsko, Opavsko, Krnovsko, Osoblažsko a jiné… a …, tj. SLEZSKO!

… že se všeliká historie po staletí vědomě utajuje …

… že se všeliká historie zamlčuje jen proto, že se to dotýká bezprostředně Slezska

… že se tak děje vědomě a cíleně i dnes, a že …, a že …

Na obale lázeňských oplatků: „Lázně Sanatoria Klímkovice se nacházejí v oblasti mezi dvěma moravskými pohořími, Nízkým Jeseníkem a Beskydami. Přírodním …“ Jeseníky, Beskydy jsou od pradávna Slezské hory a patři k nim i dokonce Nízký Jeseník a Beskydy…

Prus, Prusák = dialogový Praizak! Alibistickou vějičkou pro národnostní diferenciaci slezského Němce na Hlučinsku, Hlubčicku, Opavsku aj., vzniká nesmyslný pojem – Moravec (Morawec, Moravci). Zeptej se v Hlučině bar koho, zda se cítí být Moravcem, tak Tě požene svinským krokem. Bo Vater und Mutter byuy Praizoci! Po roce 1940 nebyl na Praizke ani náznak po nějakém demokratickém Československu, ba ani zmínka, nebo prvek Moravců. Praizko bylo plnohodnotným elementem altraichu. Po válce nebyl Čechy nalezen a obviněn v řadách Praizaků ani jeden válečný zločinec.

Slavná poutní místa ve Slezsku: Andělská Hora, Cvilín (Krnov), Frýdek, Horní Lomná, Hrabyně, Radhošť, Prašivá, Ruda u Rýmařova, Stará Voda, Uhlířský vrch, Vřesová studánka, Zlaté Hory, Zašová.

Osoblaha, Hotzenplotz, Hotz´plotz, Osoblaga, Osobloga. Jako i jinde ve Slezsku, tak i zde byla většinová národnostní skladba Němců. Prastarému slezskému městu i historii (zdejší ukradené oblasti) paradoxně vévodí biskup Bruno. Osoblažsko bylo v průbězích staletí mnohokrát vyvlastněno, což svědčí o tom, že Osoblaha nebyla až tak jednoznačně v rukou olomouckých biskupů.

        – Přesto, že v roce 1850 císař zrušil všechny enklávy (i moravské enklávy) v Rakousku-Uhersku, tak přesto i dnešní historici uvádějí zdejší slezské území za Moravu …?

– Přesto, že silně a negativně poznamenal tento kraj církevní vyvlastňující akt i prvorepublikové období 1918 – 1928 …?

Po druhé světové válce, dojde k vyhnání všech zdejších Slezanů, městu a okolí byla pozměněna historie, co se nedařilo pozměnit, to se nechalo zničit! Město Osoblahu s okolním krajem to odsoudilo k rychlému zapomenutí. V Osoblaze se zachovala pouze empírová litinová kašna z první poloviny 19. st., zbytky středověkých hradeb a podivuhodně vzácný hřbitov, se spoustou židovských náhrobků pocházejících až ze 17. st.. V roce 2007 je nezajištěná památka barbarský zničená. Kdo za to nese zodpovědnost, Slezane? Zaleží dnes někomu na Slezsku a jeho památkách?

Úsov – Slezsko. Historicky (ne)věrohodná (známa) fráze: „Podle archeologických průzkumů se jeví jako velmi pravděpodobné, že původní hrad zde vznikal kolem poloviny 13. století, zřejmě z příkazu českého panovníka. Do roku 1487 hradní palác přestavěli páni z Vlašimi, dílčí úpravy prováděli páni z Boskovic a od 17. století Lichtenštejnové, kterým patřil zámek až do roku 1945.“

A teď, skoro vážně: pro Slezana zde platí jednoduchá rovnice, co nemá svou, a má pochybnou historii – to je Slezsko a slezské.?!!

Kdo to ještě nepochopil: severní Morava končí u Helfštyna, na řece Moravě a Bečvě – u Olomouce!

Markrabství moravské – nezávislé? A víš, že…

že – Olomouc bylo hraničním městem a nacházelo se téměř ve Slezsku?

že – Olomouc je propojen s patronkou Slezska sv. Hedvikou? Poutní kaple sv. Jana Sarkandra v historické části města Olomouce, na styku ulic Mahlerovy a Na hradě. … „Exteriér této novobarokní stavby je doplněn působivou sochařskou výzdobou: nad schodištěm u kaple je socha sv. Jana Nepomuckého, v nárožním výklenku socha sv. Jana Sarkandra. Ve čtyřech rozích kopule jsou sochy čtyř: sv. Hedvika (patronka Slezska, odkud také pochází sv. Jan Sarkandr), sv. Pavlína - patronka Olomouce, sv. Ignác - patron investora kaple preláta Ignáce Panáka, a sv. Klement Maria Hofbauer-Dvořák, rodák z Tasovic u Znojma, který byl na počátku století svatořečen.“…

že – Moravské město Olomouce se za posledních 200 let rozšířilo (vystavělo) do prostoru (oblastí) historické země slezské? Praktický vzato, městem Olomouci vede historická zemská hranice (i dnes) mezi Moravou a Slezskem?!

že – Fridrich I. Barbarossa, císař Svaté říše římskoněmecké, povýšil Morava na markrabství v roce 1182; markrabství je udělováno jako léno Římskoněmeckého impéria?!!

že – až do 17. století tvořilo marku Moravskou Olomouc, Brno a Znojmo?

že – Slezsko mělo také své moravské enklávy?

že – císař římskoněmecký „Rudolf Habsburský“ učinil z Moravy svoji enklávu a město Brno bylo „říšským městem – enklávou římskoněmeckou“ a to už od 13. století?

že – řeka Labe a Vltava ukazuje na zemi Bohemů.

že – povodí řeky Moravy zobrazuje Moravu – Markrabství moravské.

že – povodí Slezska, Moravy a Slovenska formuje Moravskou, Slezskou a Slovenskou hranici.

že – v místech dnešního města „Hranice na Moravě“ se nachází zemská hranice mezi Moravou a Slezskem; zemská hranice trvá až dosud!

že – na Moravě je ústav pro „úpravu“ historických map. Úprava je v uvozovkách!

že – všechny historické mapy, které se dnes publikuji v Česku, jsou větší částí zfalšované; co do obsahu jsou sice skoro původní, ale co do vyznačení zemských hranic jsou to úmyslné falzifikáty! Jedna se (vesměs) o tyto mapy: Fabriciova mapa Moravy (1569), Kaeriova mapa Moravy (1620), Komenského mapa Moravy (1627), Coronelliova mapa Moravy (1692), Vischerova mapa Moravy (1692), Müllerova mapa Moravy (1716), Scultetova mapa Slezska (1638), SILESIA DVCATVS atd. atd.

že – historické a nezkreslené informace nalezneš v mapě: Helwigově mapě Slezska (1561), SLESIE DESCRIPTO XV – NOVA TABVLA … Tyto mapy zobrazuji zemi Slezanů tak, jak muselo byt od pradávna uváděno – řeka ODRA s přítoky je otčinou SLEZANŮ!

že – Morava i Slezsko bylo pod jařmem Habsburků: Po letech 1627 – 1628  bylo obnovené zřízení zemské, Morava byla uváděna jako vlastnictví Habsburků (jako enkláva); čímž se prakticky nastartoval stále se zrychlující proces germanizace. Slezsko v této době nic podobného nezaznamenalo. Slezsko bylo totiž – „veskrz“ – německé.

že – v obnovené zemské soustavě se „in foma universitatis” – stala důležitým nástrojem tzv. prosazování panovnického absolutismu zejména vůči šlechtě, ve Slezsku, v Bohemii aj., a katastrofálně postihla zejména Moravu.?

že – za zradu krnovského knížete Jana Jiřího se platí! Moravské stavy zradily a zahájily jednání s Ferdinandem II., co nesledovalo, to se dalo očekávat. Na Moravě byl zabaven majetek celé řadě starých moravských rodů. Moravská šlechta utíkala do exilu. Císařem byli jmenování příslušnici nové šlechty, zejména z rakouských zemí, slezských, ale i příslušníků italské národnosti. Rody Ditrichštejnů, Lichtenštejnů a Kouniců si své statky na Moravě vysloužili u císaře vojenskou službou. Prostřednictvím slezského rodu Lichtenštejnů bylo Markrabství moravské vydané Slezanům na milost, skrze jejich nejvyšší výkonnou moc tj. – církevní stolec olomouckého biskupa. Moravu nejprve ovládal František z Dietrichštejna, jako olomoucký biskup. A později jej vystřídal opavský a krnovský kníže Karel z Lichtenštejna. Karel z Lichtenštejna a později jeho rod ovládal Moravu jako léno (enkláva slezského knížecího rodu) i Znojmo.

že – proces centralizace a byrokratizace zemské správy v Markrabství moravském byl dovršen proměnou dosavadních krajských hejtmanství na úřady císařsko-královské podřízené tribunálu: C. k. krajské hejtmanství brněnské, olomoucké, jihlavské, znojemské a uhersko-hradišťské. V této době bylo Slezsko sice samostatné, ale hlavní stan církevní výkonné moci byl určen v Olomouci (nekompromisně, od doby rozdělení Slezska na Rakouské a Pruské).

Je třeba si uvědomit, že církev byla prodlouženou rukou panovníka. Olomouc proto, že byla na hranicích Rakouského Slezska a Moravy, tak říkajíc – uprostřed vazalských zemí, pro Habsburky to bylo přehlednou a potřebnou nutnosti. Skutečnost, že celou oblast svěřil Slezanům (Lichtenštejnům) je pokračující historie.

že – teprve od roku 1780 je uváděn „církevně spolehlivá slezská oblast“, jako šestý krajský úřad – krajský úřad v Přerově; a tyto země tvořily strategický okruh habsburského bezpečí. Lichtenštejnům, knížatům krnovského a opavského knížectví to bylo opět – čum a fuk. Lichtenštejnům velela povinnost – podřídit se vůli vídeňského panovníka, poněmčit a zvrátit protestantství v Markrabství moravském bylo prioritní.

že – ve Slezsku tomu bylo jinak? Velké obtíže rekatolizace v Rakouském Slezsku zasáhlo zejména Jičínsko, Hukvaldsko, Šternbersko, Šumpersko a Rýmařovsko. Unikátně proběhla rekatolizace na Štramberském panství, pomoci jesuitů a křížové cesty ve skalách.

že – dnešní moravismus si vykládá tuto dobu habsburské a slezské poroby po svém. V historických análech se dočteš, jak byla tato německý hovořící Rakouská Morava ve skrze slovanská, státotvorná a samostatná.

že – uvedl dokonce fundovaný historik: … „V roce 1782 se pokoušel císař Josef II. sloučit Moravu a moravsko-rakouské Slezsko“… No, ani se to nechce věřit, kam sahá fantas-paskvilismus. Odborník na dějiny tímto (nechtěně) dokázal, že Slezsku právem naleží Jičínsko, Šternbersko, Rýmařovsko, Fulnecko atd.; záhadnou oblast označil novým termínem jako – „moravsko-rakouské Slezsko“.

že – uvedu ještě něco z kuchyně fundovaných historiků: …„Morava byla vždy svobodná, jakkoliv od království a koruny moravské padla, žádnému pánu ani které zemi podmaněna nebyla“,…..“

…„V zahraničí byla Morava chápána téměř jako samostatná stavovská republika“… No, co k tomu dodat?

že – země Svaté říše římskoněmecké měli společného císaře a ten byl neomezeným vládcem?

že – vídeňský panovník byl: z Boží milosti císař Rakouský, král Uherský a Bohémský, král Lombardský a Benátský, Dalmatský, Chorvatský, Slavonský, Haličský, Vladimířský a Illyrský, arcivojvoda Rakouský, velkovojvoda Krakovský, vojvoda Lotrinský, Salcburský, Štýrský, Korutanský, Krajinský, Horno a Dolnoslezský a Bukovinský, velkokníže Sedmihradský, markrabě Moravský, knížecí hrabě Habsburský a Tyrolský, velkovojvoda vojvodství Srbského atd. atd. atd.

že – Bohemie byla od devatenáctého století poznamenána vzrůstajícím se napětím mezi většinovým českým a menšinovým německým prvkem.? Nedůvěra mezi Čechy a Němci  se v Habsburské zemi začala projevovat v roce 1848, Češi se ústy Františka Palackého odmítli podílet na jednáních celoněmeckého parlamentu.

že – v roce 1850 byly rovněž zrušeny enklávy (i na Moravě)! Enklávy byly zrušeny, ale primitivové je uvádějí i dnes, hlavně ve Slezsku?

že – za posledních sto let se použilo pro pojmenování menšinových svazkových území ve střední Evropě např. Československo, Böhmen und Mähren, Slezsko – Sudetengau, Slovensko. Z Čech – Moravy – Slezska je dnes Česko.?! Je to ten poslední a definitivní název?

že – v roce 1918 Markrabství moravské zaniklo!

že – České Slezsko bylo Čechy zrušeno, a přesto dnešní Česko paskvilní název užívá?

že – Moravskoslezské země zanikla v roce 1949, jednostranným samovládným aktem komunistů. Zrušení Moravskoslezské země k 1. lednu 1949 a její rozdrobení do tzv. malých krajů, postihlo natolik život na Moravě a ve Slezsku, že obyvatelé těchto historických zemí měli právo mluvit o hluboké diskriminaci; tak, takhle naříkají Moravané? Prostě, když potřebuje Moravan spojence – tak ji hledá u Slezana? Zemně Moravskoslezská (1927 – 1928!) vyhovovala moravizmu a ne Slezanům! Je to špatné?

že – o slezském hradu Šternberku se dnes zase mluví. V novinách, televizi se uvádí, že se na hrad Šternberk vracejí původní odvezené věci Lichtenštejnů, památky mobiliáře byly nakoupené v evropských dražebních síních, původní židle, gobelín aj.

že – na počátku jednadvacátého století se z Moravskoslezského kraje vytváří vyšší statistická jednotka Evropské unie NUTS 2 – Region soudržnosti Moravskoslezsko. Neuvěřitelné a vůbec se o tom neinformuje!

Vždy pamatuj na historickou a posvátnou Slezskou zem!

Vyhnáním Němců ze svých domovů a obsazením slezských Sudet národnostní směsicí byla tak devastující? Ano?

A jaká byla vlastně jejich historie …?

Pojmenování sudetští Němci se objevilo jakožto souhrnné pojmenování pro Němce z českých zemí, kteří nejpozději od konce roku 1918 sdíleli společný osud a přes všechny etnické či zemské odlišnosti se u nich vytvořila během určité doby (staletí) společná identita. Sudetoněmecké zdroje uvádějí, že prvním, kdo použil slovní obrat "sudetský Němec" byl roku 1903 publicista a politik Franz Jesser.

Národnostní skladba obyvatel Slezska i pohoří Sudet byla po staletích kompaktní vrstvou obyvatel hlásicích se k národnosti německé a od této podstaty se odvíjí následný příměrový česko-německý problém po roce 1918; TY MNĚ – JÁ TOBĚ!

V roce 1918 má byt Československo ústavním svazkem – Čechů, Slezanů, Moravanů, Slováků a Podkarpatské Rusi; Podkarpatská Rus je název, označující území dnešní ukrajinské Zakarpatské oblasti.

Vytvořením ČSR – ztratili čeští Němci status státního národa a nedobrovolně se ocitli v pozici menšiny v národním celku ČSR. Reprezentace 3,5milionové populace českých Němců se snažila o připojení českých území obývaných Němci k Rakousku; TY MNĚ – JÁ TOBĚ.

V roce 1918 je jednostranně vyhlášené zemské hejtmanství Sudetenland, neúspěšně; a neúspěšně také započala transformace českých, sudetských a slezských Němců na Čechy.

Zemské hejtmanství Sudetenland, vzniklá později, až na části záboru po mnichovské dohodě.

Následný, nezdařilý pokus české většiny – donutit německou menšinu k poslušnosti, vyústil k pasivnímu odporu u Němců vůči novému státu a mnohdy jim z nedůvěry nebyla svěřena ani ta nejnižší samospráva v obci.

V roce 1920 se (dokonce) jedna o zrušení Českého Slezska, a to v souvislosti s přijetím zákona č. 126/1920 Sb. „o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé“ (od záměru se ustupuje, pro nedostatečně navržené podklady); župní zřízení vstoupilo od 1. ledna 1923 v platnost, ale pouze na území Slovenska.

Veledůležitým historickým faktem je, že 29. února 1920 jsou v ČSR zrušeny zemské vlajky a jejich užívání zakázáno!

Klíčový mezník Slezska? V období 23. – 25. VI. 1924 navštívil město Opavu president Masaryk. Opavský starosta Ernst Franz, nechal v těchto dnech vyvěsit na radnicí nedávno zakázané symboly Slezska, tj. bývalého Rakouského Slezska a městský prapor Opavy. Ernst Franz, v projevu uvítal presidenta Masaryka – jako v hlavním městě Českého Slezska.

Skutečností, že na radnici nebyla vyvěšená československá státní vlajka, byla brána jednoznačně, jako negativní postoj Slezanů k Čechům; TY MNĚ – JÁ TOBĚ?

V letech 1924 – 1927 se v rámci republiky Československé připravuje zrušení názvu České Slezsko. Zamínkou je – návštěva presidenta Masaryka v roce 1924 v Opavě, ale hlavně má byt na celém území Československa učiněna protiváha Němcům. Například: zemskou expozituru vytvořit v Ostravě a připojit k ní i Nový Jičín, aby vzniklá česká protiváha vůči Slezsku, kde převládali Němci.

14. VII. 1927  byl v Československu vydán organizační zákon – č. 125/1927 Sb., ke dni vstupu zákona v platnosti od 1. ledna 1928. Nezávislá země Slezanů byla sloučena s Moravou do jednoho správního území s názvem „Země Moravskoslezská“. V lednu 1928 se hlavní město Českého Slezska – Opava – stává statutárním městem.

1. 12. 1928 byl v Brně zřízen Zemský úřad pro Zemi Moravskoslezskou. Národnostní právo 3,5 milionů Němců se narušuje i porušuje. Ve Slezsku sílí nespokojenost, narůstá averze vůči Čechům a umocňuje touhu po samostatnosti. Čechismus nechce České Slezsko! Slezané nechtějí čechismus!

Paradoxem je, že Podkarpatská Rus se nemůže ani jedním procentem vyrovnat kultuře Slezska. Nicotná, Podkarpatská ruská oblast – obdrží svou vlastní statní správu a kulturně vyzrálé Slezsko zaniká vinou špatných sousedů?

Je uváděno, že Slezsko i Morava jsou z historického hlediska označení – dvou z pěti samosprávných zemí Československa v letech 1919 – 1939 (pouze na papíře?); a přesto je na újmu Slezanů vytvořena Země moravskoslezská – jedna s o narušení ústavního práva?

A platí opět: TY MNĚ – JÁ TOBĚ!

Zrušeni Českého Slezska zmobilizovalo Slezany do jednotného postupu. Na politickém spektru republiky se objevuje sudetský němec Konrad Henlein. Henlajn byl vedoucím činitelem politické strany „Sudetendeutsche Heimatfront“, historiky nazýván také jako „Poločech“.

Konrad Henlein se projevuje jako umírněný, dosvědčuje to rozhovor pro noviny. V debatě s deníkem Večer 6. října 1934 odsuzoval Henlein tvrdě fašismus, nacismus, bezbřehý liberalismus, … a dokonce se zasazoval se za jednotu československého státu; prosazoval právo na sebeurčení a zájmy sudetských Němců ve zrušeném Českém Slezsku; a není pravdou, že byl od počátku prodlouženou rukou Hitlera.

Henlajn: „ten, kdo poruší loajalitu ve vztahu k státu, nebo u koho se zjistí, že spolupracuje s cizí organizací proti zájmu státu, bude nemilosrdně vyloučen… je nesmyslné myslet si, že samospráva by znamenala sudetoněmecký parlament či něco jemu podobného”.

Strana byla zakázaná; TY MNĚ – JÁ TOBĚ?

Po zákazu strany „Sudetendeutsche Heimatfront“, přetransformoval Henlein stranu na „Sudetendeutsche Partei“ (SdP) a v parlamentních volbách v roce 1935 se stala SdP nejsilnější politickou stranou v celém Československu. Přesto, vítěz nebyl přizván do vlády (až dosud – don Quijote de la Mancha).

Začátkem roku 1936 započal Henlein měnit tón svých politických projevů – nejdříve vypustil své výhrady proti německému nacionálnímu socialismu. Od dob SdP, která se přiklonila k nacismu, se datuje česká tendence kolektivního spojování sudetských Němců s nacismem, hitlerismem a agresivním velkoněmectvím.

Po obsazení zbytku českých zemí v březnu 1939 nacistickým Německem se Češi dostali do pozice druhořadého obyvatelstva říše; TY MNĚ – JÁ TOBĚ.

Jen malá část Slezska, území o rozloze 445 km², okres Frýdek mírně okleštěný polským záborem, zůstal po Mnichovu součásti Česko-Slovenské republiky a pak Protektorátu Böhmen und Mähren, tak se uvádí. Ve skutečnosti do toho není započítáno Ostravsko, Jičínsko atd.

Je zrušen název „Země moravskoslezská“ a zaměněn za  „SUDETEN GAU“ – Region Opava. Zemské hejtmanství Sudetenland (neúspěšně vyhlášené roku 1918), vzniklá až teď, na části záboru po mnichovské dohodě.

Edvard Beneš – navrhl v prosinci 1942 v dopise předáku demokratických sudetských Němců Wenzelu Jakschovi v londýnském exilu odstranění, používání slova „sudetský“. „Slovo sudetský, Sudetenland, Sudeťák bude navždy v českých zemích spojeno s nacistickým zvířectvím na nás Češích i na demokratických Němcích prováděným v osudné krizi před a po roce 1938. …“, tvrdí Beneš.

Krutosti páchané nacisty vykopaly mezi Čechy a Němci propast, přičemž se stupňujícím se terorem šla ruku v ruce touha po definitivním vyřešení česko-německých sporů. Exilový prezident ČSR Edvard Beneš začal během války připravovat odsunutí německého obyvatelstva z českých zemí, které také bylo na konci války nekompromisně uskutečněno.

Následovalo vyhnání; TY MNĚ – JÁ TOBĚ!

– rozhodnutím vlády z 15. květnu 1945 byla zřízena expozitura Moravskoslezského zemského národního výboru v Brně se sídlem v Moravské Ostravě.

– 22. května 1945 vešla v platnost vyhláška, jež hovoří o nepřípustnosti užívání pojmu Sudety: „Název – Sudety“ je nepřípustný!

– poválečná doba se prolínala s řešením hospodářských problémů a s vyháněním spojeným s excesy – od května až do srpna 1945.

– odsun německého obyvatelstva probíhá od 28. ledna 1946 do 27. listopadu 1946, ruku v ruce s politickým bojem o moc.

– po vyhnání Němců, dochází k okamžitému historickému gumování Slezska. Hory, řeky, obce, města dostávají český význam, např. Gräfenberk – Jeseník; Cukmantl – Zlaté Hory; Altvater – Praděd; Koenigsberg – Klímkovice, F – jako všechno!

– na Opavsko, Bruntálsko, Krnovsko, Jesenicko, Jičínsko odkud bylo původní německé obyvatelstvo po válce odsunuto, přijíždějí dosídlenci z vnitrozemí (volyňští Češí, Češí, Slováci, Poláci, Řeci, Cigáni, Ukrajinci atd. atd.). Noví Slezané si zde zcela nezvykli, nezakořenili a nepřijali dlouholetou kulturu k této nové – jím dané zemi, nezískali lásku – hrdost k Slezsku, ale co hlavně – nepřevzali historii Slezska.

– komunistický režimem opět do názvu Slezska zakomponoval Moravu! Vedoucí síle tj. komunistům, se podařilo připravit nové správní členění a to od 1. ledna 1949. Došlo totiž, ke zrušení zemského uspořádání a byly vytvořeny kraje. Území stávající slezské expozitury bylo rozděleno mezi kraje Olomoucký a Ostravský, opět, nebylá respektována bývalá hranice zemská.

TY MNĚ – JÁ TOBĚ, ale teď už definitivně?

– pojem „Země Slezské“ – má byt po odsunu Němců minulosti!

– prvního ledna 1949 má zmizet pojem Slezsko a to – po tisícileté existenci!

– pro nově příchozí „Slezany“, má byt zemi zemí bez kořenů!

– z úst politiků, medií se kanou polopravdy, lži a začalo se dokonce tvrdit a dodnes se uvádí nehoráznosti, že města Bruntál, Krnov, Frýdek, Těšín a Opava, Jičín, Štramberk, Šternberk, Úsov, Rýmařov atd. se nalézají na severní Moravě a tajemný Praděd – Altvater je dokonce nejvyšší horou Moravy?!

– „Slezská vlasti půda svatá“ – tak, tato tzv. hymna, je ukolébavkou čechismu a je vnucenou náplasti lidem bez kořenů.

– komunistická propaganda, pod ochranou Sovětského svazu zapracovala do slovního spojení „Sudetského Němce“ také „nacisté“ a „revanšisté“.

– 9. dubna 1960 zákon o reorganizaci územní správy. Podle něj se počet krajů výrazně snížil, na území Moravy a Slezska vznikly dva celky Severomoravský a Jihomoravský kraj; opět, nebylá respektována bývalá hranice zemská.

– Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky považuje zrušení Země moravskoslezské od 1. ledna 1949 v rámci nového územně správního uspořádání za akt nespravedlivý… atd. (9. května 1990).

– po klíčové revoluci 1989 se až podnes poměry v používání výrazu sudetský a jeho odvozenin příliš nezměnilo, rovněž v právech slezských a Slezanů.

– v září 1990 je předána předsedkyni ČNR Dagmar Burešové petice občanů požadující rehabilitaci Země moravskoslezské, podepsalo 630 000 osob. Opět je to smeteno do koše.

– dnes je hlavním oponentem české strany Sudetoněmecký Landsmanšaft, krajanské sdružení z řad vyhnaných slezských – sudetských Němců, se sídlem v Praze.

Jaký je rozdíl mezi vlastenectvím a nacionalismem? Za vlastence je pojmenována osoba nebo skupina osob milujících svou zemi, obvykle rodnou. Tato národní zodpovědnost a láska jedince se hodnotí lidem okolního světa jako patriotická. Patriot uznává státní symboly: dvouocasého lva (černou slezskou orlici); patrona země: svatého Václava (svatou Hedviku); sídlo: Pražský hrad (Breslaw – Wroclaw – Vratislav). No, a pokud je národ silný má svou vlajku, náměstí se světcem, národní divadlo, knihovnu, parlament a vládu, armádu a policii. Takto vyprofilovaný národní celek – stát, vydává zákony k životodárnému zítřku. Takhle funguje stát ideálně národnostně čistý. Ale, problém započne v tom momentě, když v nově vzniklým státním prostoru se nalézají dvě, tři, a nebo více národností. Vytvořený stát se někdy pyšni (mnohdy, ani ne se svým historickým územím) s územím národnostní menšiny anebo menšin. Načež, tato relativní většina se snaží pohltit a umravnit tu menšinu, anebo menšiny. Dokonce, někdo začne tvrdit této menšině, že jsou vlastně Marťany a vůbec je nezajímá skutečnost, že se vlastně ani nepodobají Marťanům – „budeš Marťanem a hotovo!“ Od počátku patriota modifikuje historické a národní dějiny, historické území a umravňuje a zastrašuje menšinu, menšiny.

Patriota je většinový příslušník národního etnika. Osoba, která cítí zodpovědnost ke své národnostní, kultuře, vlasti a je vlastně nekompromisní fanatik.

Nacionalista je menšinový příslušník národního etnika. Je to člověk se všemi vlastnostmi patrioty, ale je vždy označen patriotou (tj. rivalizujícím většinovým národním patriotou) – za zaujatého nacionalistou a nedobrovolně i za Marťana, přestože – se mu nepodoba!

Sečteme a zjistíme: rozdíl mezi patriotou a nacionalistou není žádny, vyjma – Marťana!

Moravu a Slezsko, aneb pochybný spolek? 20. V. 1968 byla v hotelu Internacionál za účasti asi 300 osob založena Společnost pro Moravu a Slezsko. Byla schválena Moravskoslezská deklarace a má byt konečně řešena otázka Slezska i Moravy!

28. května 1968 se sešli v Brně moravsko – slezského veřejného života, aby se poradily na postupu, z něhož by byl patrný nesouhlas s tím, že by o státoprávním uspořádání mnělo byt rozhodnuto bez slyšení Moravy a Slezska. Shromáždění ustanovilo Společnost pro Moravu a Slezsko a přijalo rezoluci pro jednání tří celků, aby se tak respektovala prastará tradice, bral zřetel k specifickým rysům a potřebám – a uskutečnila samosprávu. Jednání zdůraznilo, že demokratizační proces našeho zřízení nelze úspěšně uskutečňovat, jestliže se porušují zásady demokracie. Příklad: „… občané se budou cítit samy svými pány a nebudou pociťovat nadvládu vrchnosti. Budou – li rozhodování špatné, mohou vinit jen sami sebe“. …

4. diskriminace Moravy a Slezska jako zdroje nedůvěry k pražskému centralismu. … „Prostředky z Moravy plynuly a plynou přímou cestou do Prahy, kde se teprve rozhodlo a rozhoduje o tom, kolik se jich na Moravu vrátí. Navíc o nejvýznamnějších moravsko-slezských záležitostech se rozhodovalo a rozhoduje se značnou necitlivosti v Praze“. … Ačkoliv průmyslová výroba obou moravských krajů (např. v roce 1966) činila 32,6% a podíl na hrubém důchodu 34,9% (při necelých 26% obyvatelstva ČSSR), podílely se oba tyto kraje na průmyslových investicích pouze 27,2%“.

…„ – Na severní Moravě (zejména ve Slezsku) se zredukoval lehký průmysl a tzv. preference Ostravy nedostalo spíše charakter rozvoje „zlatokopeckého města“, než smysluplné koncepce tvorby trvalých dobrých životních podmínek jejích obyvatel, což se zvlášť negativně projeví při nynějším odklonu od železné a uhelné politiky“. …„Rudé právo odmítá dosud uveřejňovat příspěvky s kladným postojem k samostatnému postavení Moravy a Slezska v příštím státoprávním uspořádání, ani nepřipouští polemiku s články zahrocenými proti Moravě a Slezsku, jimž naopak poskytuje dostatek prostoru. Centrální pražské redakce jiných denníků se do současné doby neprojevily podstatně lépe. Obdobně se chová pražský rozhlas a televize“. (Trojdílné uspořádání státu. Návrh na rovnoprávné postavení Moravy a Slezska. INDEX srpen 1968).

…a vyšumělo to do prázdna! Zradili nás vůdci Moravy a Slezska? Národní a osvobozenecký proces zhatila komunistická ideologie a okupační vojsko spřátelených armád!

Nejblíže se Slezsko, přiblížilo k vytouženým národnostním požadavkům, až po klíčové revoluci v roce 1998, a právu tzv. státoprávního „trojdílného uspořádání státu“. Tehdy nás noví a falešní vůdcové zradili (…!), a to nejvíce tím, že „Slezanům vzali naději“, a …!

Morava a Slezsko? „Díky Tobě Bože, že jsi nedopustil takého spojení; a když do budoucna se bude rokovat na toto téma, tak velkou opatrnost z Moravana měj, o Slezane, neb – ne jedenkráte se stalo, že nedodrželi – k čemu se zavázali předem!“ …

Výzva Matice slezské: „Žádáme pracovníky rozhlasu, televize, novináře a další veřejné pracovníky, aby u slezských měst a míst užívali (konečně) správné historické příslušnosti.“

Čs. televize: „Cesta pana prezidenta po severní Moravě vedla do Karviné, na Důl ČSM ve Stonavě, do Ostravy a Opavy.“

Noviny: „V Osoblaze je to už 15. vražda na území severní Moravy.“

Tajenka v křížovce: „Nejsevernější města Moravy – Opava, Krnov.“

Hlášení: „Sněhové poměry na moravských horách: Jeseníky, Lysá hora, Velký Polom.“

Slezská hymna na stropě kostela slezské vesnice: „Slezská vlasti, půdo svatá“… Funkcionář téže obce: „V naší severomoravské dědině…“.

Redaktoři, novináři, politici by si měli přestat plést geografické a historické pojmy. Ale ke všem nejasnostem přidali další: severomoravský region. Nikdo nezná jeho hranice, tak se dá do něj umístit skoro všechno. On možná jednou ten region vznikne, ale dnes pro dobrou orientaci se vraťme nebo zůstaňme při starých politických hranicích Moravy a Slezská. Ať máme jasno při případných rozhovorech o územních úpravách a změnách.

O jaké neurčité politické hranici je řeč? …?

Co udělala konkrétně … --- … pro Slezany, po 20letém spánku?

A vůbec, je … --- … v 21. století potřebná? A když, tak komu?

O Slezsku se píše blbost za blbosti a píše se a píše se … např. Dějiny a jiné, a Slezsko v datech a jiné, Slezsko a stručná a obsáhla historie a států, neuvěřitelné nesmysly za, a pro prachy! Proč pisatelé dějin v knihách vždy zatajují léta: 1163; 1256; 1849; 1850; 1918, 1919, 1927 – 1928, 1945, 1946, 1947 – 1968 atd. atd. atd. …, informace o enklávách a jiných podstatných událostech Slezska? Jsou to většinou knihy nesmyslů a nesmyslů a nesmyslů … a aj – pornografických kosočtverců! 

Uvádí se: že „Policisté vyšetřující sobotní nález tří mrtvých těl ve Václavovicích na severu Moravy …“ (15. 2. 2009). Na vysvětlenou: Obec Václavovice se nalézá (nepopiratelně) v oblasti těšínského Slezska a na severu Moravy se rozhodně nenalézá, to by se musela nalézat na linii Olomouce; zde končí „severní Morava“!

Doslova arogantním způsobem se ignoruje Slezsko, ba dokonce i v informačních veřejnoprávních médiích se o dění ve Slezsku nedozvím, vše je pouze z NĚJAKÉ mi cizí Moravy.

Se zatvrzelou nechutí i provokaci se veřejnost dozvídá o tom, že to, nebo ono, se stalo na severu Moravy v Karviné; na severu Moravy ve Frýdku; nebo dokonce na severu Moravy v Opavě; počasí na severu Moravy na Bruntálsku; počasí na severu Moravy na Ostravsku? Co se stalo ve Slezsku konkrétně, to se neuvádí? …?

Neééé ve Slezsku?; Není snad Slezsko zakotveno v ústavě, proč to média nerespektují?

Potom jsem jako Slezan diskriminován a pociťují snahu NĚČÍ nebo NĚKOHO, mi odcizit moje SLEZSKO a plíživé si přetransformovat mojo SLEZSKO na nějakou Moravu!

Jak se projevuje český a moravský čechismus ještě? „ … Česká republika je chápána jako JEDNA země. Všichni politici říkají: „v naší zemi, ne „v našich zemích“. Tedy: Česká republika = (1) země ČESKÁ (jako v té hymně). Čili: jeden národ (Češi), jedna země (Česko; někdy však slýcháme i starší „Čechy“), jeden vůdce (Praotec Čech) …“???

„ … Proto navrhuji federaci Čechy Morava (Českomoravská republika) dvou rovnoprávných bratrských slovanských národů Čechů a Moravanů …“

„ … Pražan napsal: Ostrava těžko může byt hlavním městem Moravy, když 2/3 ploch Ostravy Leží ve Slezsku...“ Slezské město se nachází 2/3 ve Slezsku? To snad ne?

„ … A žádná Moravskoslezská církevní oblast neexistuje, patrně máš na mysli Moravskou katolickou provincii …“? Jedná se o Moravu a Slezsko – doba nadvlády slezského rodu Lichtenštejnů na Moravě.

„… Olomouc je hlavním církevním centrem Moravy a nejen Moravy, ale i Moravskoslezské oblasti ČR …“? 

„ … V ústavě ČR máš, že se skládá z Čech, Moravy a Slezska o žádném Česku se tam nedozvíš.“ 

„ … Morava a Slezsko aneb malé rýpnutí do slezské otázky, pokud ta vůbec existuje…“:

„… za prvé jsem chtěl říct, že by se nemělo uvažovat, že dané území je na stejné úrovni jako Morava, ale že je součástí Moravy. …“?

„… za druhé jsem chtěl říct, že by se mělo citelně šetřit jménem Slezsko a nejlépe ho vůbec opustit…“.?!

Arogance „moravizmu“? Ano? Podsouvá, posouvá se stále, dále a dále, kolik povolíš! Pak tě pohltí? Ano? Rovněž některé bloky Wikipedie jsou Augiášův chlív SYSTÉMU, prostor – zahlcen marasmem a nesmyslných bludů, prostor – který Tě informuje, že jsi už dávno přišel o své Slezsko.

„Bláhoví, neb nevědí, že zemi nelze ukrást, Odra a její přítoky, to je zase náš argument! My, na rozdíl od Vás moc nenamluvíme, ale víme, že když přijde čas, až to bude mít smysl, Slezsko zase bude mít své postavení – hodné své bohaté historii.“ Napsal moc moudrý člověk.

A ozývají se také hlasy nespokojenců? – „Země Moravskoslezská. Komunisté v roce 1949 protiprávně zrušili zemskou samosprávu a tím i naši zemi Moravskoslezskou! Tento čin odsoudil v roce 1990 tehdejší parlament a ČNR a zároveň ho nazvaly tyto instituce „zločinem komunismu“! Moravanům a Slezanům byla slíbena obnova zemské samosprávy! Ale místo samosprávy historických zemí Čech, Moravy a Slezska pragocentrici v pražském centru vytvořily 14 nesmyslných a nekompetentních krajů, které jen čekají na rozhodnutí a příkazy z Prahy! Pragocentrismus je jako mor a požírá zbytky identity Moravy a Slezska! Proto by Moravané a Slezané měli držet spolu a proti pražskému centralismu tvrdě vystupovat!“ moravan3“

„VÝZVA NA OCHRANU DEMOKRACIE V ČESKÉ REPUBLICE“ … „… Dnes není politická vůle tento stav v jakékoli podobě obnovit. Jde ve své podstatě o dokončení likvidace dvou subjektů mezinárodního práva, které stály při vzniku Československa v roce 1918. Vyplývá to ze Saint-Germainské dohody, podle které „se rozhodly v roce 1918 národy Čech, Moravy a části Slezska (tzv. Rakouské Slezsko), jakož i národ Slovenska z vlastní vůle spojiti trvalým spolkem za tím účelem, aby vytvořily jednotný a svrchovaný stát“ nikoli proto, aby se Moravané a Slezané vydali na milost či nemilost Čechů. Vznikl-li společný stát na základě vůle tří subjektů, nemůže byt likvidace dvou z nich provedena z vůle jednoho. S ohledem na počet obyvatel budou mít obyvatelé Čech v zákonodárném sboru vždy potřebnou třípětinovou většinu a mohou bez ohledu na vůli poslanců zvolených na Moravě a ve Slezsku rozhodnout, jak sami chtějí. Politická representace Moravy a Slezska neexistuje. Nezanikla z vlastní vůle, ale z rozhodnutí komunistického režimu a přes veškeré naše úsilí dodnes nebyla obnovena, proto musí byt její stanovisko nahrazeno stanoviskem Moravanů a Slezanů vyjádřeným v referendu. Bez něho nemá Parlament ČR k takovému kroku mandát.

Likvidace historických zemí je prováděna proti vůli občanů Moravy a Slezska. Dokládají to výsledky reprezentativního průzkum veřejného mínění, když referendum stávající mocenská skupina odmítá uskutečnit. Průzkum provedly dvě na sobě nezávislé organizace na vzorku čítajícím více než sedm tisíc respondentů.  

Téměř 70% dotázaných se vyslovilo pro obnovení Země moravskoslezské nebo samostatné Moravy a Slezska jako vyšších územních samostatných celků. Pod záminkou reformy státní správy a samosprávy a za vašeho tichého přihlížení mají byt Morava a Slezsko rozděleny do několika územních celků a jako takové zapojeny do struktury Čech, lépe řečeno Česka. Nejde o opomenutí nebo omyl, ale o cílevědomě, připraveny a realizovaný proces. Již dnes se ukazuje, že nepůjde o rovnoprávné a spravedlivé zapojení, ale jak dokazuje státní rozpočet, o řešení problémů Čech na úkor ostatních …“

…„V Praze, v prosinci 1995 – Výzvu podepsalo 24 poslanců Parlamentu ČR.“

Dnes je opravdu všechno možné?

Dnes se nekompromisně projevuje čechismus v potlačování geografické své-patřičnosti a národní identitě Slezanů, nikdy se této nadvlády nevzdá dobrovolně. Nikdy!?? Tak …

Dnes se Slezan musí podřídit a poddat čechismu? Doba nejistoty, nezaměstnanost, sociální i morální nemorálnost nutí mne i příslušníky slezské národnosti k přežití. Za účinné podpory veřejnoprávních medii se daří opět utvářet stav jednonárodní – tj. rezignační k Česku a připouští se dokonce i – moravský čechismus.

Dnes se instaluje Slezanům (jako i dříve v minulosti), že jejich vlast není Slezsko – ale Česko? Platí snad (opět) marťanský zákon: „jsi Marťan a tak se podle toho chovej“?

Dnes, je mnoho příčin slezského bolestného stavu (21. století) a všechny pocházejí z Prahy, je to pragocentrismus a neuvěřitelně se devastující morálka.

Dnes si někteří nemravní politici a političky vystačí sami, jejich rodiny se jim stávají přítěží.

Dnes se tvrdí, že v dnešní době není krize to, co nás nejvíce zasálo, ale celosvětový podvod a tunel minulých let! Je to předzvěst anebo varování, že se něco chystá?

Dnes je opět aktuální výrok Tomáše Bati z roku 1932, zamysli se nad tím: „Přelom hospodářské krize? Nevěřím v žádné přelomy samy od sebe. To, čemu jsme zvykli říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek. V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu. V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující, dělat to, co nás pozvedlo z poválečné bídy, pracovat a šetřit a učinit práci a šetření výnosnější, žádoucnější a čestnější než lenošení a mrhání. Máte pravdu, je třeba překonat krizi důvěry, technickými zásahy, finančními a úvěrovými ji však překonat nelze, důvěra je věc osobní a důvěru lze obnovit jen mravním hlediskem a osobním příkladem.“

Slezané, co říkáš Baťovi? Myslím, že tato krize je pouhá zlodějina a tunel minulých let, je třeba zase šetřit a makat, aby někdo mohl zase krást.?!

Dnes je statní sektor přebujelý, neefektivní a plýtvající „Moloch“. Okamžitým vyhozením 2/3 byrokratických úředníků se nic nepokazí, výsledný efekt bude stejný! A paradoxně vyzní šetřit, šetřit a sám si ládovat kapsy?

Dnes je paradoxem, že Tě mohou učinit bezdomovcem i Tebou zvoleni zastupitelé, a to tehdy, když Ti prodaji byt ve kterém bydlíš po desetiletí…?!

Dnes, je i ten nejnižší úředník ministrem s neomezenou mocí; je to neuvěřitelné, že za jakákoliv špatná a mylná rozhodnutí nenesou státní zaměstnanci (výkonní i exekutivní) žádnou zodpovědnost.?!! …

Dnes je Starosta a zastupitelstvo mlýnice (třecí plocha) mezi vládou a lidem. Logický vzato, velice nevděčný úřad nalézající se mezi obyvatelstvem a vládou; oboustranné mlýnské kolo do kterého se buši shora i zdola. Paradoxem je, že všeobecně funguje úplně na jiném principu, než lze předpokládat; co a jak ochraňuje tento organ když se neúřaduje podle práva, vyhlášek, dobrých mravů, nestrannosti a poškozuje mnohdy zájmy občanů i stát? Jaká to neviditelná a posvátná imunitní bublina je chrání? … To nepochopím; a vůbec, do vyšších pater úřední moci nemam chuť už nahlížet, protože je to tam ještě jednodušší a pro mne – o to více nepochopitelné. Přiznám se, že jsem debil, který nepochopil takto jednoduchou fungující „pravdu moci“, se kterou se Slezan každodenně setkává.

Dnes už není veřejným tajemstvím, že „Česká politika je prolezlá korupcí, míní veřejnost. Bezmála třetina Čechů je přesvědčena, že hlavní vliv na rozhodování politiků mají úplatky a korupce. Dalších 29 procent dotázaných v březnovém průzkumu CVVM pak soudí, že tyto faktory mají důležitý vliv na politická rozhodnutí. Pětina obyvatel si navíc myslí, že úplatky berou téměř všichni politici, a 41 procent lidí, že do korupce je zapojena většina veřejně činných osob.“ 18. května 2009, redakce@novinky.cz. Je to pouze špička ledovce? Korupčních procent je 2x více? „Kdo“, nebo „Co“ tento alarmující stav zastaví, zastaví …?

Dnes, kdokoliv vychytralejší, může, zatoužil (zrovna teď) po majetku souseda a tím jej učinit bezdomovcem, …?

Dnes kdokoliv, kdo je jen trochu obeznámen se soudobými zákony, využije nedostatečně zformulovaného zákona ve svůj prospěch; ten, nebo onen dvousmyslný paragraf využije snadno pro svoji potřebu, skrze civilní, či soudní výkonnou moc, …!

Dnes, je tato doba pro Slezana, dobou jakékoliv nejistoty, zrovna v této chvíli neplatí, co platilo na začátku dne (je to neuvěřitelné, ale je to tak!), …!

Dnes nemá žáden jedinec jistotu, zda jej někdo byť i neprávem, anonymně a úmyslně nepředhodil exekutorům, zrovna v tuto chvíli a dokonce v utajeném úředním postupu, …!

Dnes máš, Slezane takové možnosti, jaké nelze použit v jakémkoli jiném právním státě. KDO se dnes zastané Slezana? Slezana, který je vydán na milost a nemilost firmám, a pochybným podnikatelům. Není práce? Uvádí se, že je krize, a že není tržní síla peněz. Uvádí se rovněž, že za nás nesl zodpovědnost předchozí totalitní režim, a my jsme dnes poškozeni vlastní vinou! Ale! Mate peníze, zkuste si něco objednat, dodat, nechat zhotovit – vždy bude něco vadné! Skoro vždy dokonce podvodné! Pokuste se něco reklamovat, firmu, zhotovitele, nebo zodpovědnou osobu, anebo dokonce vlastníka firmy? Nepochodíte! Práv svých se nikde nedovoláte! Troufám si tvrdit, že každý člověk byl v této části Evropy již podveden, okraden, a ne jedenkrát! Beznadějné ponechán svému osudu, a bez pomoci i ochrany. Kde je chyba? No samozřejmě u mne, volil jsem š... !

Anebo, toto – je ta pravá demokracie?

Dnes je paradoxem, že: před rokem 1989 policie chránila politiku jedné strany. Dnes chrání ty, co by měla sama trestat a zavírat. Jsou beztrestně rozkradené stamiliardy v peněžním sektoru, je malá aktivita naší policie při potírání obrovské kriminality, shovívavost soudů vůči zločincům a neslýchaná korupce nás zařazuje na jedno z nejhorších míst v Evropě.!

Dnes se to potom vládne, když z titulu své moci „rozděl a panuj“ přežívajícímu se lidů podsouvají marťanské názory, pravidla i historie. Možná je to tím, že občané jsou ovlivňování tzv. zaručeně nejnovějšími statistickými údaji, tím se podsouvá občanu, že je stalé nižší a nižší počet osob hlásících se k slezské národnosti, viz výsledky nedávného sčítání lidu. „My ve Slezsku velmi dobře víme a poučili jsme se z toho, jak jste se k nám Slezanům chovali a anektovali jste naše Slezsko v minulosti, a činíte tak doposud. Vždy to dopadlo katastrofálně, i v minulosti velmi spořivá centrální vláda ve Vídni musela zasáhnout a pravomoc navrátit zpět Slezanům do Opavy. V současnosti tomu není jinak, stačí se podívat na historickou OPAVU (a jiné města), co udělal tzv. Severomoravský, Ostravský, Moravskoslezský kraj pod nadvládou moravizmu s tímto historickým skvostem.?

Dnes se ptám: Opavo, překrásná OPAVO, kde se nachází úcta k Tobě, k Tvým památkám, k Tvé posvátné tradici a Tvé nekonečné historií? Ví to vůbec dnešní Slezan?

Dnes je všude jen „závist“, nejhorší vlastnost lidstva a lidé si nezávidí pouze peníze, ale i úspěšné schopnosti – bližního svého.!

Dnes, Tě Slezané doba nejistoty a krize odvádí od opravdové historie Slezska a plíživě Ti vnucuje novou historii. Nevnímáš to proto, že máš mnoho problémů a povinnosti (hledáš práci, hledáš lékaře, žádáš o podporu, hledáš nájem atd.) a zatím Ti ONI pronajmou, změnění, prodaji a zašantročí tvoji vlast a jen ztěží se vše navrátí do původní podoby. ONI = to jsou U-komunisti, byli to původně demokratičtí prospěcháři a komunisti, ale tím, že jsou u každého „U-KAŽDEHO“, tak jsou to pořad ONI; a vždy budou chtít byt i v Tvé blízkosti – U-TEBE!

Dnes, v roce 2001 byla přijata precedenční zákonná norma, od klíčové revoluce poprvé, definující postavení příslušníků jednotlivých národností v České republice…: „Příslušníkem národnostní menšiny je občan České republiky, který se hlásí k jiné, než české národnosti a projevuje přání být považován za příslušníka národnostní menšiny spolu s dalšími, kteří se hlásí ke stejné národnosti.“ V rozpravě jsou následně nekompromisně odmítnuty pozměňovací návrhy národní identity, zájmů Slezska a Slezanů. Situace dosáhla vrcholů? Česko konečně ovládlo střed Evropy? A co Ty Slezané, vyhovuje Ti to?

Dnes tě má jakákoliv rýpnuti čechismu, moravizmu k otázce Slezska paralyzovat, a odvést od hlavní národnostní podstaty. A navíc: co je zbožným přáním Čechů? Aby se Slezan stal Čechem – anebo alespoň Moravanem.!

Dnes mi nejvíc vadí, že po dvacetiletém a vytouženém pádu komunistů, zde žiji v anarchii, jsem diskriminován cigány, a jako Slezan budu zakrátko platit i za to, že dýchám – jako v lékárně, která je pouze odborně specializovanou prodejnou – 30 Kč za kus!

Dnes České Slezsko už není; Češí se ho vzdali v letech 1927 – 1928 když si ho zrušily, zůstalo opět SLEZSKO – tj. bývalé – „Vévodství Horní a Dolní Slezsko“ a tuto zemi nelze Slezanům ukrást!

Dnes děkuji Bohu, že Slezsko znovu ožívá, jako ten bájný Fénix. Když se nepodařilo komunistům vymazat Slezsko, tak se to s pomocí BOŽÍ už nepodaří nikomu! A o tom jsem přesvědčen.!

Dnes, pokud chce byt někdo prvním – tj. vůdcem (politikem, trenérem, hlavou rodiny), musí byt prvořadě přísný na sebe! Musí byt tím největším a nejoddanějším sluhou ostatních! Politik, vedoucí, předseda, atd. musí mít přirozenou autoritu, soudnost, efektivně šetřit, úsporně řídit, morálně žit, byt příkladem ostatním. Za takovou individualitou půjdou zástupy a nebude jim vadit hlad a bída. Nevěříš? Historie to potvrzuje.

Dnes je podstatou Slezana už to, že je Slezanem, má svoji HISTORI a má svoji historickou vlast, je to více než si kdo myslí; tak si toho vážím, za tím si stojím a nikoho se neprosím o to, co je Moje (Naše), …

Dnes Slezsko nutně potřebuje vlasteneckého politika, který se nedá podplatit ani zastrašit. Jsem přesvědčen o tom, že žije mezi námi. Každý člověk má ve svém životě svoje Božské poslání a to poslání, které musí naplnit než zemře; a Slezsko nutně potřebuje sjednotitele a „politického lidra“ tj. ochránce zájmů a práv Slezanů (landfrýda)! Historie to také potvrdila. Žádného dona Quijote de la Machu – bojovníka s větrnými mlýny, ale opravdového biblického „DAVIDA“ – sjednotitele Slezanů.

Pevně věřím, že v krátké době se na politickém spektru objeví politik i politická strana, hájící zájmy Slezanů. Jsem o tom pevně přesvědčen, protože, mi i mému Slezsku chybí.

Dnes se tvrdí, že na počátku 90. let dvacátého století, byl obnoven demokratizační proces, tak proč to Slezan ještě nepocítil? Paradoxem je, že parlament zrušení Slezska odsoudil (komunismus způsobili Slezsku újmu!), a dodnes nebylo Slezsko rehabilitováno? Trefně to objasnila MfD.

O událostech 17. listopadu 1989, které odstartovaly pád komunismu v tehdejším Československu, podle MfD Hájek v knize píše: "17. listopad byl vcelku bezvýznamný incident. Bezpochyby nešlo o spontánní lidový čin." Demonstranty v listopadu 1989 přivedla podle Hájka do ulic manipulativní mediální propaganda, která v nich vzbudila pocit, že "už se to smí", píše MfD. "Devětaosmdesátý rok v Československu nebyl demokratickou revolucí (tím méně sametovou) či povstáním za svobodu. Nešlo o lidové povstání proti utlačovatelskému režimu," píše podle deníku Hájek v knize.

Znamená to jediné – „demokracie není, ani nebyla!“ A kdy bude? Tak, to se neví. Až bude opravdová demokracie, tak v Opavě bude soustředěna veškerá centrální zemská moc; a pro to – tzv. Česko, se zde budou rekrutovat slezští poslanci, zástupci historické zemně Slezanů od řeky Moravy a Bečvy – k Těšínu, Opavě a Vidnavě.

Dnes nevěřím historikům! Nevěřím proto, že stále zamlžují dějiny!

Zákonitostí je, že historici, kteří dlouhodobě působí ve svých funkcích, se zákonitě obávají o své koryto.

A historici, kteří dlouhodobě působí už z dob komunistické totality, je řeč o nynějších postkomunistických paskvilech, tak ti se drží zuby – nehty o to více a neustálé škodí.

Dnes může vzejit fundovaný návrh zákona sloužící Slezanům jedině z Opavského slezského parlamentu a to ještě, skrze demokratický zvoleného Slezana. V českém parlamentu musí mít právo „veta“ Slezan vždy, pokud by zákon poškozoval zájmy slezských obyvatel a zemi Slezskou! A tak tomu není?

V minulosti Slezan nezhynul a ani dnes tomu není jinak, Slezan a národ Slezanů nezanikne! Slezsko nezanikne do té doby, dokud zde budu živ byt; byť, bych, byl – posledním Slezanem! Bratrem srdečným mi je Slezan polský a Slezan německý. A Slezanem jsem proto, že národ, národnost i historii nelze nikomu odňat ani vnutit! A žáden argumenty není tak důležitý jako tento: řeka ODRA s přítoky je země Slezanů! Toto je hlavní jediný můj argument! Nepodstatné jsou všeliké mapy či kraje s té, čí oné doby, Odra a povodí = SLEZSKO a tuhle zemi nelze ukrást, ale znovu povznést! Paradoxem dneška je, že zájmy a potřeby Slezska a Slezanů nenaleznu v žádných stanovách, či kandidátkách současné politické scény.

A čemu ja nevolim? Bo tak! Bo sem nasrany, že nemam keho voliť!

Poslední – Slezan

Vážený čitateli, v tomto zkráceném historickém souboru, chtěl jsem Ti přiblížit počáteční slavné dějiny Slezska – „Wasr-Slezanů“. Mohl ses povrchně seznámit s dějinami Slezska, nezotročené země „Svaté říše římskoněmecké“.

Dějiny Slezanů jsou pro mne odtajněny a je rovněž prolomeno slezsko-německé národnostní tabu, dlouholeté komunistické dějinné embargo; takřka, stoletá nepřejícnost sousedů, křivd, bezpráví i radosti.

Slezané svou kulturou i mentalitou byli vždy originálními a tento trend si udrželi i pod nadvládou různých presidentů; Breslau, Sudety a Odra jsou symbolem Slezanů – zrcadlem spravedlnosti.

Jestliže, ses seznámil s touto webovou stránkou, zcela jistě si uvědomíš, že Slezsko má a splňuje všechny atributy státnosti. Slezsko vzkřísilo moje národní povědomí a k posvátné zemi obnovilo moji lásku i oddaného ducha.

Hledej: na podobné webové adrese:http://slezsko-a-slezane.wbs.cz/Uvod.html